Život a tvorba vnímané jako bolest v knize Cesare Paveseho

Je to inspirující sledování soukromých i tvůrčích pochyb, které vyvrcholily sebevraždou nedlouho poté, co byla tomuto básníku, prozaikovi, překladateli a uznávanému nakladatelskému redaktorovi udělena za román Krásné léto prestižní cena Strega. Pavese se svěřoval především s úvahami o umění, díky poznámkovému aparátu knihy se však čtenář stává svědkem bolestného osudu.

„Novátorské hledání je spojeno s touhou konstruovat. Už jsem popřel poetickou hodnotu u sbírky jako celku, že by mohla být eposem, a přece stále přemýšlím o tom, jak uspořádat své básně, abych znásobil jejich význam. Znovu mi připadá, že nedělám nic jiného, než že odhaluji duševní stavy,“ napsal a pár dní na to se zeptal: „Proč neustále od svých básní požaduji vyčerpávající, morální, soudící obsah? Já, který nestrpím, aby člověk soudil člověka? Můj požadavek není nic jiného než prachsprostá vůle říci své.“

Poznamenal si také, že při četbě nehledáme nové ideje, nýbrž myšlenky, které nás už napadly a vytištěné na stránce získávají stvrzující pečeť.

Ukazuje se, že osudná mu byla láska k Tině Pizzardové, komunistické aktivistce, která měla v roce 1935 na svědomí Paveseho zatčení. Požádala ho, aby jako nakladatelský redaktor sloužil coby tajná schránka k výměně ilegálních zpráv a tiskovin. Pavese byl zatčen a odsouzen ke tříletému nucenému pobytu, po necelém roce byl propuštěn.

Nedlouho předtím se však Tina provdala. Její zradu vnímal Pavese jako osobní prohru.

„To, že rána nožem bývá zasazena z legrace, z nudy někým hloupým, palčivou bolest netlumí, činí ji ještě strašlivější, neboť vede k úvahám o náhodné povaze problému a vlastní odpovědnosti za to, že člověk ten pád nepředpokládal,“ uvažoval nad svou bolestí.

„Tohle je nejstrašnější: umění života spočívá v tom, že člověk musí svým nejdražším skrývat radost z toho, že je s nimi, jinak je ztratí,“ konstatoval.

Jeho úvahy nad vztahem se ženou i nad podněty jejího rozhodování získávaly ty nejtemnější barvy. „Žena, která není hloupá, potká dříve nebo později lidskou trosku a pokusí se ji zachránit. Někdy se jí to podaří. Ovšem žena, která není hloupá, potká dříve nebo později zdravého muže a udělá z něho trosku. To se jí podaří vždycky... Žádná žena se nevdává pro peníze; každá je natolik prozíravá, že než si vezme milionáře, zamiluje se do něho…“

Začíst se do deníku Cesare Paveseho znamená procházet se dějinami literatury, komentuje totiž mj. postupy Homéra, Boccaccia, Balzaka, Dostojevského i svých vrstevníků, a zároveň vnímat souboj s jeho vlastními pochybnostmi a bolestmi.