Článek
Tato tvorba se přitom v mnoha ohledech podstatně liší od afro-anglické literatury, jak ji známe z knih Alana Patona nebo nositelky Nobelovy ceny za rok 1991 Nadine Gordimerové.
Jestliže výbor Nobelovy ceny zdůvodnil Coetzeeho nominaci "překvapivou angažovaností a zájmem o problematiku těch, kteří stojí v ústraní", měli bychom klást důraz spíše na slovo "překvapivou" než na tu "angažovanost". Coetzee je totiž v jistém smyslu pravým opakem Gordimerové, přestože oba vždy spojoval odpor vůči politice apartheidu a s ní spojenému násilí, jež vede k úpadku života jednotlivce i společnosti. Tam, kde sociálně kritický a moralizující styl Gordimerové působí mnohdy prvoplánově a agitačně, Coetzee vždy nabízí mnohovrstevné struktury, ve kterých se intimní zpovědi proměňují v obecnou výpověď o stavu společnosti a kde příběh vždy probíhá jako mistrně vedený dialog mezi reálným světem a lidskou fantazií či snem. Zatímco hrdinové Gordimerové hovoří v předvídatelných tezích, u Coetzeeových hrdinů s napětím čekáme na další konkrétní větu či individuální pohyb, ze kterých se teprve postupně a zdánlivě mimovolně skládají obecné výpovědi. Takový je jeho Dostojevskij z románu Pán Petrohradu, jenž je fiktivní variací na Dostojevského osobní zkušenosti a možné inspirace Běsů, nebo hlavní hrdinka Susan Bartonová z románu Foe, v němž se spisovatel Daniel Defoe stává Danielem Foe, jemuž Susan sděluje svou vlastní verzi příběhu Robinsona Crusoe.
Společným rysem všech Coetzeeových knih je téma odcizení a násilí, jehož obětí se stávají zranitelné lidské bytosti. Spisovatel, jehož čistý a úsporný literární styl je srovnatelný snad jen s díly Milana Kundery nebo Juliana Barnese, tak ve všech svých knihách v nejrůznějších obměnách vypráví příběh o křehkosti lidské mysli a života. V jedné z nejdůležitějších anglicky napsaných knih druhé poloviny 20. století, románu Život a doba Michaela K. (oceněný Booker Prize za rok 1983, česky 1988), se hlavní hrdina neustále a neúspěšně snaží nalézt místo, kde by mohl v míru a bezpečí žít a které by mohl jako zahradník obdělávat. Tragédie Michaela K. spočívá v tom, že kamkoli jde, tam je mu v patách násilí nespravedlivé státní moci a současně je vystaven příkořím nebo bariérám rasově segregované společnosti. Ačkoli se snaží této společnosti vyhnout a jeho pohyb je veden intuitivní potřebou žít co nejblíže k přírodě, ze které je schopen získávat obživu, vždy je dostižen nějakými ozbrojenci a přepraven do "místa určení", které mu je přísně vyhrazeno.
Paralely mezi tímto africkým hrdinou druhé poloviny minulého století a Kafkovým o půlstoletí starším Středoevropanem Josefem K. jsou patrné na první pohled a zdaleka se netýkají pouze shody v příjmení. Oba romány vycházejí z popisu této absurdní situace: jedinec je konfrontován s mašinérií, jejíž logika mu zůstává nesrozumitelná, nicméně její důsledky jsou pro něj fatální. Stejně tak očividné jsou ale i rozdíly v situacích a chování obou postav.
Zatímco Josef K. se snaží chovat "rozumně", když chce do logiky moci, jíž je vystaven, proniknout a v jejím rámci pro sebe vyjednat nějaké řešení celkově absurdní situace, pro Michaela K. je naopak typická absence jakékoli snahy s touto mocí komunikovat. Zatímco pro prvního spočívá tragédie v nemožnosti porozumět, pro druhého tato tragédie spočívá v nemožnosti utéct.
Postava Michaela K. navíc odkazuje na představu "ušlechtilého divocha", která v dějinách moderní evropské civilizace sehrávala ústřední roli a na níž se budovaly nejprotichůdnější politické ideje od imperiální politiky až po radikální politiku společenských a mravních reforem. Coetzee s touto představou ovšem zachází velmi obratně. Michael K. není žádným rousseauovským ztělesněním mravních ideálů, které by v něm civilizace ubíjela, nýbrž lidskou obětí této civilizace v bezprostředně fyzickém smyslu. Všudypřítomné politické násilí neubíjí dobro v lidském chování, nýbrž samu lidskou bytost. Protože se rasově Michael K. odlišuje od představ, jež má o "civilizovaném člověku" panující ideologie, musí být odkázán do mezí, které jeho rase v segregované společnosti náleží. Do žádného místa, v němž by tento zahradník mohl na základě své zručnosti žít z darů přírody a jejího obdělávání, nelze uprchnout, protože i jazyk přírody si pro sebe v rasistické ideologii již předem kolonizovala a zmanipulovala politická moc.
Namísto moralistního románu tak v případě knihy Život a doba Michaela K. čteme román v pravém slova smyslu existenciální, pro který je typická úzká provázanost dvou velkých témat moderní kultury, totiž individuální autonomie a autenticity lidského života. Vyloučen z politické obce jako autonomní bytost, je Michael K. zbaven i jakékoli možnosti samostatně si utvářet individuální život a nalézat v něm autentické štěstí. Existenciální dogma, podle něhož člověk není pánem vlastního života, nabývá konkrétní formy v tomto literárním popisu společnosti jako permanentní války státní moci proti těm, kdo žijí na území pod její kontrolou. Coetzee ovšem není autorem politických románů, které by byly oblíbenou četbou aktivistů a univerzitních intelektuálů podřizujících žánr vědy a umění politickým kritériím. Nepochybně také z toho důvodu se okolo jeho předposlední knihy Hanebnost rozpoutaly v post-apartheidní Jižní Africe plamenné diskuse a někteří literární kritici i politici ji označili za "hanebně" rasistickou. Toto obvinění zní absurdně, asi jako kdybyste po přečtení posledního románu Günthera Grasse obvinili autora ze sympatií k nacismu. Důvod je nicméně zřejmý: Coetzee se v tomto díle vyrovnává s "novou" Jižní Afrikou po pádu apartheidu, ve které přetrvává násilí stejně jako rasové bariéry a univerzitní i sociální reformy v sobě skrývají nové zdroje útlaku a represe. Za dílo sice obdržel v roce 1999 další Bookerovu cenu (jako první autor získal toto ocenění za více než jedno dílo), ale v očích odpůrců pouze potvrdil svou "politickou nekorektnost", když "zradil" a - obdobně jako mnoho jiných obyvatel bělošské menšiny - se po pádu apartheidu vystěhoval z Jihoafrické republiky do Austrálie. Román přitom potvrzuje obdivuhodnou kontinuitu celého Coetzeeho díla, v němž odpor ke všem formám násilí, útlaku a ponížení představuje hlavní téma a politika či ideologie pouze doprovodný motiv.
Coetzee, obdobně jako například Kundera, je autor, který si pečlivě chrání své soukromí a odmítá jakoukoli publicitu, jež by se bezprostředně netýkala jeho díla. Absolutní zaujetí literaturou potvrzují nejen jeho románové odkazy a rafinované citace z Kafky, Dostojevského nebo Defoa, ale také právě chystaná kniha překladů holandské poezie 20. století. Nobelova cena za literaturu tak přichází jen jako přirozené vyústění dosavadní literární tvorby autora, jehož téměř každá kniha získala nějakou významnou literární cenu, ale současně jako něco, co pro jejího nositele není zase až tak důležité. Jestliže ji Coetzee komentoval slovy: "Píšu nový román a brzy mi vyjde kniha překladů nizozemské poezie," věřte, že to nebyla póza skromnosti, ale ta nejpřirozenější reakce.
Autor je profesor právní filosofie a teorie na Právnické fakultě UK, nyní dlouhodobě působí ve Velké Británii na Cardiff Law School (University of Wales), přednášel také na univerzitách v USA a v letech 1999 a 2001 byl hostujícím profesorem na University of Pretoria v Jihoafrické republice.