Článek
Koblasova tvůrčí cesta je syntézou úvah o člověku a roli, kterou ve světě má. Je návratem k pradávným mýtům a archetypům, v nichž je analogie s pocity současného člověka. Výrazným okruhem vynořujícím se z jeho tvorby 60. let jsou náměty Králů, Proroků, Strážců a Lament, následovány postavami z řecké mytologie, tématy ze světa opery a divadla, ale i herci a hudebníky ulice.
Táborský rodák Jan Koblasa vystudoval v 50. letech pražskou Akademii výtvarných umění, kde pak v 90. letech krátce učil. Už za studií se aktivně účastnil veřejného života, podílel se například na akcích Malmuzherciáda v duchu neodadaistických recesí (1954) a byl zakládajícím členem Klubu (od roku 1957 Šmidrové), jehož dalšími členy byli například výtvarníci Bedřich Dlouhý, Karel Nepraš a Jaroslav Vožniak. Jako vůdčí osobnost generace Koblasa organizoval mimo jiné neoficiální výstavy Konfrontace I. a II. (1960).
Koblasovy skulptury, dřevořezy, litografie a serigrafie přinášejí tajemnost nejednoznačnost.
V roce 2012 měl Jan Koblasa u příležitosti svých 80. narozenin velkou retrospektivu v Jízdárně Pražského hradu – představila jeho dílo od realistických počátků přes informelní 60. léta malířská i sochařská a ve větší míře i jeho exilové období. V Koblasově tvorbě jsou časté romantické, existenciální, mytické, intimní a náboženské motivy. Používá snad všechny materiály, které si sochař přeje zkusit – od dřeva přes kameninu, kámen a železo až po umělou hmotu.
V roce 2013 byla Koblasova socha Vzkříšení instalována u příležitosti výročí 17. listopadu v katedrále sv. Víta na Hradčanech. Umístěním plastiky do jednoho z nejvýznamnějších symbolů Prahy a Česka se Koblasovo dílo dostalo do sousedství prací významných umělců minulosti. Působivou oltářní sochu Ukřižovaného má v chrámu svatého Víta například jedna z největších osobností české secese Bílek. Svá díla má v katedrále i zakladatel novodobého českého sochařství Myslbek.