Článek
Mareš to Právu potvrdil s tím, že zemřel v klidu, o detailech, ani o bezprostřední příčině smrti, nechtěl hovořit. Horníčkův zdravotní stav se výrazně zhoršil 15. září 2001, kdyz prodělal cevní mozkovou příhodu a byl převezen do nemocnice ze své chalupy v Kytlici na Děčínsku. Jeho stav se ale příliš nelepšil, většinou byl umístěn na jednotce intenzivní péče, odkud ho do domácí ošetřování převzal právě lékař Vladimír Mareš. Definitivně propuštěn do domácího ošetření byl na začátku listopadu 2002.
Herec se v poslední době pohyboval jen na vozíčku a vyžadoval nepřetržitou ošetřovatelskou službu.
Ve filmu zářil desítky let
Horníček mnohokrát osvědčil své filmové mistrovství, mezi jinými ve filmech Kam čert nemůže, Táto, kup mi štěně či v seriálu Dva písaři - viz. fotogalerie. Přes nespočet divadelních a filmových rolí získal oficiální osvědčení o tom, že je herec, teprve ke svým pětasedmdesátinám. K jubileu mu je na Akademii múzických umění obstaral Viktor Preiss.
Horníček byl také divadelním autorem, režisérem, literátem a výtvarníkem. Literární dráhu předznamenala v roce 1966 kniha Dobře utajené housle, která se vzápětí stala také jeho slavným divadelním recitálem. Po půlročním angažmá v Kinoautomatu na Světové výstavě v Montrealu publikoval cestopis Javorové listy. Mezi nejžádanější tituly patřily například Hovory (1970), Listy z Provence (1972), Jablko je vinno (1979), Chvála pohybu (1979), Julius a Albert (1989), Klaunovy rozpravy (1989), Hovory s Janem Werichem (1991), Chvalozpěvy (1995), Saze na hrušce (1996) či povídky Pětatřicet skvělých průvanů (1998) a s Paní ve spaní (1999).
Stálé přízni publika se těší také Horníčkovy komedie, z nichž lze zmínit třeba hry Malý pan Albert (1963), Hovory přes rampu (1966), Rozhodně nesprávné okno (1969), Dva muži v šachu (1974), Tři Alberti a slečna Matylda (1976), Malá noční inventura (1977), Dva muži někde (1979), Dámská volenka (1981), A co ženy, pane dvorní rado? (1987) či Muž jménem Juan (1993).
Zajímal se o divadlo i koláže
Byl podepsán i pod řadou divadelních režií a vytvořil spoustu výtvarných koláží, které mnohokrát vystavoval. V září 1999 odešla Miroslavu Horníčkovi jeho žena Běla, s níž žil téměř šest desítek let ve vzácném partnerství. Jejich harmonický vztah neutrpěl ani tragickou smrtí jediného syna. Poslední měsíce života trávil na lůžku nebo v oblíbeném křesle. Jeho vnímání okolí bylo kolísavé. Společníkem mu byla hudba a staré fotografie, které si s oblibou prohlížel a také z nich vyráběl koláže - viz. fotogalerie.
Jak doplnil Radko Janoušek, lékařský náměstek ředitele liberecké nemocnice, herec zemřel kolem osmé hodiny ráno. "Panu Horníčkovi to musíme jen přát, protože byl velmi nemocný," dodal Janoušek. O smutné události byl jako první informován ministr kultury Pavel Dostál. Poslední rozloučení se uskuteční v Národním Divadle, termín zatím nebyl stanoven.