Zemřel Milan Kundera

Nic na tom nezměnila skutečnost, že brněnský rodák s manželkou Věrou žil od roku 1975 ve francouzském exilu, ani že byl v roce 1979 zbaven československého státního občanství a dva roky nato mu prezident François Mitterrand udělil občanství Francie. V roce 2019 mu bylo občanství České republiky vráceno. Stejně tak na to nemělo vliv, že své romány od osmdesátých let psal francouzsky.

Jeho knihy ze 60. let i následující exilová tvorba patří k základnímu fondu českého umění. V novém tisíciletí se k nim v české verzi připojily romány Slavnosti bezvýznamnosti a především z jeho děl napsaných a vydaných ve francouzštině nejpropracovanější a nejrozsáhlejší Nevědění, oba v překladu Anny Kareninové.

„Kundera se po celou dobu exilu hlásil k české kultuře,“ řekl o něm jeho přítel Milan Uhde. Věhlas muže, jenž chtěl po vzoru Gustava Flauberta „zmizet za svým dílem a zřeknout se role veřejné osobnosti“, potvrdili významní tvůrci, kteří se za něho postavili. Stalo se tak po oznámení, že podle záznamu kriminálního oddělení Národního bezpečnosti Prahy 6 udal v roce 1950 agenta chodce.

„Nejde o nic méně než o snahu pošpinit čest jednoho z největších žijících spisovatelů, a to na přinejmenším pochybných základech,“ napsali v roce 2008 Salman Rushdie, Gabriel García Márquez, Philip Roth, John Maxwell Coetzee, Nadine Gordimerová, Orhan Pamuk, Jorge Semprún, Carlos Fuentes a další, kteří společně vyjádřili „solidaritu Milanu Kunderovi“.

Kundera se narodil na apríla 1929. Otec byl klavírista, muzikolog a hudební pedagog Ludvík Kundera, rektor JAMU. Jistě i proto se mladý Milan učil hrát na klavír a hudba měla své místo nejen v jeho životě, ale i v tvorbě. Bratrancem byl básník a překladatel Ludvík Kundera.

Po gymnáziu odešel Milan do Prahy, kde se na Filozofické fakultě UK věnoval literární vědě a estetice. Odtud přestoupil na FAMU, kde vystudoval filmovou režii a pak scenáristiku u prozaika a dramatika M. V. Kratochvíla. Po skončení začal na FAMU vyučovat světovou literaturu, nejprve jako asistent, odborný asistent a od roku 1964 jako docent.

Na jeho působení rádo vzpomíná mnoho jeho žáků, jako třeba Vladimír Körner. „Rukopis mé první knížky Střepiny v trávě odnesl do nakladatelství Čs. spisovatel, a to bez mého vědomí, čímž nastartoval moji literární práci,“ řekl o něm Körner Právu.

I když se Kundera prvních básnických knih zřekl, když označil za „opus číslo jedna“ sbírku povídek Směšné lásky (1963-1968), je vhodné je připomenout. Debutoval ve čtyřiadvaceti lyrickými verši Člověk zahrada širá. Zvláště polistopadová literární kritika odmítla jeho další sbírku Poslední máj pro téma konce života Julia Fučíka. Kundera v ní však také zdůraznil hlubokou vnitřní souvislost člověka a přírody. Celý konflikt Fučíka a gestapáka Böhma v ní ukazuje ve vztahu k přírodě, která nemá konce, což jistě není prázdné tvůrčí gesto.

O významu poslední sbírky Monology (1957) s tématy vztahu muže a ženy svědčí i její další vydání, když třetí v roce 1969 bylo vyprodáno v počtu 66 tisíc výtisků a půjčovalo se v té době jenom nejlepším přátelům.

„Považuji se v poslední době za prozaika,“ uvedl Kundera v roce 1960 v časopisu Plamen. „Snad že jsem uznal, že ,psát básně je nedůstojné muže‘, jak rád říkává František Hrubín,“ poznamenal Kundera s nadsázkou na okraj své hry Majitelé klíčů (1962).

Nejpravděpodobnější je ale vyjádření skryté za vyznáním Ludvíka, hrdiny románu Žert, když říká Lucii: „… mám v sobě dobře fungující pojistku studu, která mi brání, abych se příliš otvíral před lidmi. Abych prohlašoval před druhými své city; a čtení veršů mi připadá, jako bych nejen mluvil o svých citech, ale jako bych mluvil o nich stále stoje na jedné noze…“

Veřejnost s mimořádným zájmem přijala jeho povídkové soubory Směšné lásky. Největší ohlas však vzbudil v roce 1965 napsaný a o dva roky později vydaný Žert.

Ludvík Jahn, v raných 50. letech jako student horlivý komunista, se vrací po desetiletí do rodné obce. Kvůli žertovné pohlednici, poslané spolužačce Markétě na školení, byl vyhozen z vysoké školy i ze strany. A Ludvík se chce po čase pomstít spolužákovi Zemánkovi, který ho v rozhodující chvíli podrazil, a sice tím, že svede jeho ženu Helenu. Když se tak stane, zjistí, že Zemánkovi spolu už dávno nežijí.

Spolu s obrazem doby kultu osobnosti tak vyjádřil i životní paradox, který Kundera rád využívá. Podobně jako ironii a skepsi. „Skepse proměňuje svět v otázky. Proto je skepse nejplodnější stav, jaký znám,“ říká.

Dodejme ještě, že Kundera byl v roce 1950 po dvou letech členství vyloučen z KSČ, když StB zachytila jeho korespondenci zesměšňující vysokého stranického funkcionáře. Do strany se vrátil v roce 1956 a skončil v ní pak i se zaměstnáním na FAMU při prověrkách v roce 1970. Poté byl až do odchodu do exilu v hledáčku StB.

Samostatnou kapitolou je Kunderovo vystoupení na IV. sjezdu Svazu čs. spisovatelů v roce 1967 s názvem Nesamozřejmost existence českého národa. V něm mezi jiným označil osud české literatury za životně závislý na míře duchovní svobody a postavil se proti cenzuře, když odsoudil pokus zakázat filmy Věry Chytilové.

Jeho vystoupení vyvolalo další diskusi i pozdější polemiku s Václavem Havlem, která proběhla na přelomu let 1968/1969. Kundera v ní nadále promýšlel úděl českého národa a kultury mezi Východem a Západem a v politických událostech roku 1968 spatřoval „pokus, jímž Češi a Slováci poprvé od konce středověku stanuli opět ve středu světových dějin“.

Václav Havel tehdy označil Kunderův záměr za vrchol „iluzionistické konstrukce“. A vyzval české vlastence, aby se podívali „tváří v tvář kruté, ale otevřené přítomnosti“ února 1969 a neobraceli se „k lepší, ale uzavřené minulosti“ srpna 1968. Tento střet a nevyjasněná nedorozumění s ním související ovlivnily po další desetiletí vztah českého disentu, a nejen disentu, vůči Kunderovi.

V roce 1975 se mu naskytla příležitost vyjet na univerzitu v Rennes, kde přednášel na katedře srovnávací literatury. Jeho žena Věra v rozhovoru pro časopis Host charakterizovala jejich tehdejší základní pocit: „Emigrant, v té první generaci, je někdo, kdo visí ve vzduchu. Skutečný domov ztratil a v nové zemi nikdy doma nebude.“ Přesto se Kundera prosadil.

Po vydání knihy „stesku po Čechách“, románu Kniha smíchu a zapomnění (1979), v němž byl prezident Gustáv Husák charakterizován jako „prezident zapomnění“ a Karel Gott nazván „idiotem hudby“, bylo jasné, že se manželé domů už nevrátí.

Už jen v soukromí odvážných kolovaly v Československu jeho další knihy Život je jinde, Valčík na rozloučenou nebo román Nesmrtelnost, poslední napsaný česky. Největší ohlas získala celosvětově Nesnesitelná lehkost bytí (1982). Všechny prózy také vyšly v Torontu u Škvoreckých.

Potom se Kundera plně v souladu se svým poznáním, že umění románu, které vzniklo velkým Rabelaisovým dílem na počátku 16. století, spoluzaložilo evropský novověk a provází ho dodnes, věnoval už francouzsky psaným dílům Pomalost, Totožnost, Nevědomost (česky Nevědění) a naposledy v roce 2013 Slavnost bezvýznamnosti. Sklidil za ně uznání po celém světě. Pro řadu prozaiků napříč kontinenty se stal učitelem románového žánru, jeho vykladačem a myslitelem.

Po listopadu začala jeho díla vycházet i doma. Sám pak zredigoval sedm svazků esejů, v nichž vzdal hold svým vzorům a láskám, kterými jsou Franz Kafka, Jaroslav Hašek, Francois Rabelais, Denis Diderot, Miguel Cervantes, Philip Roth a další.

Není možné nezdůraznit, že právě román Nevědění, označený za nejlepší českou knihu roku 2021, vypověděl nejen o nesnadnosti návratu z emigrace, ale zároveň o problému sebepoznání. Kdy si člověk uvědomuje zákon nevratnosti času, během něhož se vše kolem něho i v něm mění.

Za svou tvorbu získal Kundera v zahraničí Rakouskou státní cenu za literaturu, Herderovu cenu, Jeruzalémskou cenu za svobodu jednotlivce ve společnosti, francouzský Řád čestné legie a řadu dalších uznání. Doma pak Cenu Jaroslava Seiferta, Cenu Ladislava Fukse, jejíž finanční ohodnocení věnoval slepeckému ústavu, i státní cenu za román Nesnesitelná lehkost bytí, s přihlédnutím k dosavadní tvorbě. Stal se i čestným občanem Brna.

Osudy Milana Kundery i jeho rozsáhlé dílo jsou zrcadlem dějin střední a západní Evropy druhé poloviny 20. století. Jejich význam daleko přesahuje svět literatury.