Zemřel Jiří Černý

Jiří Černý se narodil 25. února 1936 v Praze. Hudba jej zajímala od dětství, pátral po její historii, poslouchal ji a rád o ní hovořil. Byl ale i aktivním sportovcem, nejvíce ho lákala lukostřelba. Na základní škole vydával třídní časopis.

Maturoval na stavební průmyslovce v roce 1955. Následně vystudoval žurnalistiku a češtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a pracovat začal jako sportovní novinář. Jeho láska k hudbě ale převážila a on se postupně věnoval psaní o hudbě.

Nikdy se v něm neomezoval pouze na jeden žánr a vždy vnímal hudbu v širším kontextu. Mnozí čeští hudební publicisté jej považují za svůj vzor, pro některé byl přímo učitelem či spolupracovníkem.

V letech 1961 až 1965 pracoval s výjimkou vojenské služby jako kulturní redaktor týdeníku Mladý svět. Poté však dostal z ideologických důvodů výpověď a živil se jako publicista na volné noze. Přispíval do hudebních časopisů Melodie, Hudba pro radost, Repertoár malé scény, Gramorevue a dalších.

Řadu pořadů připravoval a uváděl v Československém rozhlase. Byly mezi nimi i první československá hitparáda Dvanáct na houpačce (1964 až 1969), jež byla v té době velice populární, či rozhlasový pořad Desky načerno (1967). Po odvysílání posledního dílu Dvanácti na houpačce v roce 1969 přišlo do rozhlasu skoro milion posluchačských dopisů. Většina z nich si přála pokračování.

V době normalizace byl Černý přinucen z Československého rozhlasu z politických důvodů odejít. Přechodně pracoval jako korektor v tiskárně Mír nebo v Lidové škole umění v Praze 2. Články o hudbě ale psal stále. Vycházely v různých dobových časopisech.

Od roku 1971 dělal v mnoha městech poslechové pořady Antidiskotéka. Pouštěl na nich a komentoval nahrávky, o kterých si myslel, že jsou pro aktuální hudební scénu důležité či pro ni ve své době důležité byly. Při Antidiskotékách nezřídka zazněly i tehdy nedostupné nahrávky zakázaných československých hudebníků, kteří žili v emigraci.

„Těch pořadů jsem udělal asi čtyři a půl tisíce. Po sametové revoluci jsem přišel na to, že zajímavější práci bych v životě nenašel. Výhoda byla, že mě vždycky bavilo jezdit autem. A netoužil jsem po bohatství,“ prohlásil Černý v rozhovoru pro magazín Ochranného svazu autorského.

V roce 1976 vypracoval odborný posudek pro obhajobu v procesu s kapelou The Plastic People of the Universe. V něm kladně srovnával produkci její a skupiny DG 307 s uměleckými tendencemi československé kultury. Poté, co pak během jedné Antidiskotéky reagoval na otázku týkající se Anticharty vtipem, dostal v březnu 1977 z Lidové školy umění v Praze 2 výpověď.

Do konce roku 1977 nesměl publikovat ani uvádět poslechové pořady. Některé jeho články v Melodii tedy zaštítili svým jménem kolegové, někteří pořadatelé zase jeho Antidiskotéky organizovali dál.

„Nejvíc jsem čerpal z časopisů Rolling Stone, Melody Maker a New Musical Express. A jen výběrově jsem četl některé své kolegy,“ řekl v rozhovoru pro týdeník Rozhlas.

Na jaře 1989 vypukl mezi Černým a jeho první manželkou Miloslavou spor o uznání jejího autorského podílu na připravované knize Hvězdy tehdejších hitparád. Ta byla vydána v létě 1989 a jako autor byl uveden pouze Černý. Spor se táhl až do roku 1995, kdy soud rozhodl o spoluautorství bývalé manželky a přiznal jí nárok na polovinu honoráře.

V listopadu roku 1989 se Jiří Černý účastnil zakládání Občanského fóra a moderoval některé protestní demonstrace. Odmítl tenkrát nabízenou pozici ministra kultury ve vládě Petra Pitharta, stal se nicméně výraznou osobností sametové revoluce.

„Vladimír Hanzel mě pozval 22. listopadu 1989 do Občanského fóra a odpoledne jsem mluvil z balkónu jménem nezávislých novinářů,“ vzpomínal na listopadové dny.

V roce 1990 spoluzakládal hudební časopis Rock & Pop a do roku 1992 byl jeho šéfredaktorem. Následně se vrátil ke svobodnému povolání jako nezávislý publicista i k pořádání svých poslechových pořadů.

Psal články do Lidových novin, Hospodářských novin, časopisu Folk & Country, Divadelních novin, Světa a divadla. Uváděl rozhlasové pořady Samomluvy s hudbou, Libeček, populární byly jeho komentáře Načerno, spolupracoval s rádii Collegium, Echo či Publikum V letech 1998 až 2003 připravoval kulturní příspěvky do pořadu Dobré ráno České televize.

„Pro hudebního kritika je nejdůležitější umění poslouchat a vciťovat se, protože dřív, než začne posuzovat, jestli se mu to dílo nebo koncert líbí, či ne, musí se snažit pochopit, proč to autor či interpret takhle udělal a co měl za lubem. A jestli mu stálo za to, aby si s tím dal tolik práce. Druhá věc je umět vyjádřit, proč se vám dané dílo líbí, nebo ne. Když jsem psal recenze na české muzikály, na každý jsem šel třikrát. Po čase jsem však došel k tomu, že když mě několik za sebou nebavilo, není velká naděje, že by tomu s jinými bylo jinak. A protože mám rád sebe a svůj čas a také mám už určitý věk, chtěl bych zbytek života prožít pokud možno s něčím krásným,“ vysvětlil v rozhovoru pro Rozhlas.

V prosinci 2011 uváděl koncert Pocta Václavu Havlovi v pražské Lucerně. V roce 2013 získal Cenu Ministerstva kultury za přínos v oblasti hudby. Roku 2020 byl v rámci Cen Anděl uveden do Síně slávy Akademie populární hudby jako první nehudebník v historii. Ve stejném roce uvedla ČT art dokument Zdeňka Gawlika Když se řekne Jiří Černý.