Článek
Luděk Munzar se narodil 20. března 1933 v Nové Včelnici v jižních Čechách. Vystudoval Vyšší hospodářskou školu v Hradci Králové. Od mládí ho ale přitahovala technika a jeho snem bylo stát se vojenským stíhačem. Nakonec ale dal přednost herectví, o které se začal zajímat během středoškolského studia, kdy hrál v hradeckém ochotnickém souboru Mladá scéna. V letech 1952-1956 vystudoval herectví na pražské DAMU, jeho profesorem byl Vítězslav Vejražka. Lásku k letectví a k rychlým automobilům si však ponechal jako celoživotního aktivního koníčka.
První angažmá získal v roce 1956 v Mladé Boleslavi. Po roce Munzara ale oslovilo vedení činohry pražského Národního divadla, kde se poprvé objevil na jevišti už v době studia, a od října 1957 se stal jejím členem a postupně i předním hercem. A to až do roku 1990, kdy z Národního divadla odešel na vlastní žádost.
Munzar se stal, spolu s Janem Třískou, Vladimírem Brabcem, Marií Tomášovou a dalšími nastupujícími herci, ikonickým představitelem současné mladé revoltující generace, a to ve hrách Hrubínových, Topolových, ale i v Krejčově slavné inscenaci Shakespearovy tragédie Romeo a Julie.
Z romantických mladíků se přehrál do rolí nesentimentálních mužných typů, psychologicky komplikovaných charakterů, postav s pevnou vůlí k činům. Ztvárňoval je střídmými hereckými prostředky se smyslem pro charakterizační detail. V 70. a 80. letech patřil k hercům, kteří utvářeli podobu Národního divadla a jeho postavy se zapsaly do interpretační tradice a historie českého divadla.
Ať už to byl Švanda ve Strakonickém dudákovi, Shakespearův Merkucio a Jindřich V., Brechtův Arturo Ui, Rejtar v Daňkově Vévodkyni valdštejnských vojsk, Jindřich II. v Goldmanově hře Lev v zimě, kterou rovněž režíroval, Mefisto v Goethově Faustovi anebo Bláha v legendární Macháčkově inscenaci Našich furiantů. V Národním divadle našel i svou životní partnerku v herečce Janě Hlaváčové.
Munzar se objevil v řadě filmů (Dědeček automobil, Ročník jednadvacet, Žert, Temné slunce, Srpnová neděle, Lev s bílou hřívou) a jeho typu herectví velmi vyhovovala televizní obrazovka. Televizním divákům utkvěl především v titulní roli posledního Dietlova seriálu Synové a dcery Jakuba Skláře či v dramatizaci Falladova románu Ubohý pan Kufalt. Uplatnil se také jako zaujatý průvodce televizních dokumentů o rozhlednách, stromech či pramenech řek.
Jeho charismatický hlasový projev využíval často Český rozhlas a také pražské Divadlo Viola, kde až do loňského roku vystupoval v autorských vzpomínkových pořadech o Františku Hrubínovi a Jaroslavu Seifertovi. V roce 2012 obdržel Cenu Thálie 2011 za celoživotní činoherní mistrovství. V letech 1995 a 2000 byl odměněn cenou Františka Filipovského za mistrovství v dabingu.
Může se vám hodit na Seznamu: