Článek
Filmy sice Suchařípovi přinesly největší popularitu - stačí vzpomenout Ene Bene, Bumerang, Dědictví, Něžného barbara, Zdivočelou zemi či Cesta z města, Suchařípa však byl spjat především s divadlem.
V posledních letech působil v pražském Divadle Na zábradlí. Vynikal především v Čechovových inscenacích Petra Lébla, hrál ve Strýčku Váňovi, v Ivanovovi i v Rackovi. Jan Grossmann ho na začátku 90. let obsadil do Dona Juana, naposled se objevil po boku Zdeny Hadrbolcové ve Frielově hře Afterplay.
Suchařípa ovšem nebyl jen vynikající herec a neobjevoval se jen na scéně, ale především byl teatrologem, ze éry Petra Lébla se podílel na dramaturgii, a překladatelem. Specializoval se na ruské dramatiky, přeložil všechny Čechovovy hry, první byl na konci 60. let Višňový sad. Brilantní jsou i jeho překlady Gogola, Gorkého, Ostrovského, Volodina a dalších ruských dramatiků.
Varnsdorfský rodák původně nebyl hercem, vystudoval divadelní vědu na DAMU a pokračoval ve studiích v Moskvě. Po návratu působil jako redaktor časopisu Divadlo a Divadelních novin. V polovině 60. let se stal dramaturgem Činoherního klubu.
Po vstupu sovětských vojsk patřil k lidem, kteří museli své místo opustit, a tehdy se dostal k herectví. Nesměl totiž působil jako dramaturg. a tak využil nabídku Ivana Rajmonta, aby hrál v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, kde ztvárnil poprvé větší role. Do té doby se objevoval jen v textappealovém Nedivadle Ivana Vyskočila.
O návratu do Prahy působil v 80. letech v Realistickém divadle na Smíchově(dnešní Švandovo divadlo). Objevil se v inscenacích Res publica i v Taboriho Mein Kampfu.
Zdravotní problémy se u něj objevily v lednu, kdy byl převezen na IKEM.