Článek
Na režisérské židličce celovečerního hraného filmu pro kina jste neseděl od filmu Pějme píseň dohola z roku 1990. Jako producent filmů Jana Hřebejka jste přitom zatím zvyklý jen na úspěch. Neměl jste z toho návratu trochu strach?
Já jsem se tak těšil, že jsem na nějaký strach ani nepomyslel. A navíc jsem měl natrénováno z různých kratších filmů, zejména s Divadlem Sklep, které jsem ve vlastní produkci režíroval pro Českou televizi. Želary jsme připravovali a sháněli na ně peníze tři roky. Takže jsem se na první natáčecí den doslova třásl.
Čím si vás povídka tehdy neznámé autorky Květy Legátové, která přišla do scenáristické soutěže Nadace Miloše Havla, tak získala, že jste si ji vybral pro svůj režisérský comeback a dokonce jste pak s Petrem Jarchovským objevili a postarali se i o vydání celé povídkové knížky Želary?
Jednak jsem snad nikdy nedržel v ruce tak silný příběh. Líbilo se mi, že má ženskou hrdinku, nikoli svalnatého chlapíka. Zároveň jsem realizaci filmu viděl jako obrovskou výzvu. Pro Petra jako scenáristu to byl komorní příběh lásky v chaloupce. Za pár šupů, říkal, když mi scénář nabízel. Ale já to viděl producentsky jako náročnou epopej, velký projekt. Jenom to množství prostředí! Nechtěl jsem točit ve skanzenu. Najít Želary, tedy vesnici, kde jsou chalupy roztroušené po kopcích a nestojí vedle nich nové baráky, nám zabralo měsíce času. Když jsme konečně něco našli, tak na strašlivě nepřístupných místech. Někdy jsme tam techniku vyváželi s pomocí koní. Tři kilometry do kopce, abychom vůbec mohli točit. Hlavní chalupu, kde naši hrdinové žijí, jsme nakonec postavili na místě, které nám vyhovovalo, kde nic nebránilo ve výhledu. Prostě jsme jednu chalupu koupili, rozmontovali, převezli a znovu složili.
Další povídky jsme objevili prostě tak, že jsme jeli paní Legátovou navštívit, abychom se seznámili s prostředím, kde její hrdinové žili, a ona nám těch zbývajících sedm povídek ukázala. Byli jsme nadšeni a odnesli je do nakladatelství Paseka. Vyšly pod souhrnným názvem Želary a autorka za ně dostala státní cenu.
Ovlivňoval při natáčení Trojan producent Trojana režiséra a naopak? Třeba pokud jde o nakládání s penězi?
Chvílemi ano, ale myslím, že jen v míře, která k tomu patří. S penězi jsou problémy vždycky. Film neměl žádnou finanční rezervu a proti původním předpokladům se prodražil, protože točit ve všech ročních obdobích je velmi nákladné. Jenom to věčné převážení herců, kteří mají - když se netočí o prázdninách - hodně závazků, je drahé.
Želary vznikly v mezinárodní koprodukci. Vedly vás k tomu finanční důvody nebo spíš výběr herců a míst natáčení?
Hlavním koproducentem je Barrandov, s nímž jsem film připravoval od samého začátku. Bez něj bych to asi vůbec nedokázal dotáhnout do konce, Helena Uldrichová byla mou nejbližší spolupracovnicí. Ale po roce financování jsme dospěli k limitu, nad který jsme se už na domácí půdě nemohli dostat. Takže jsme museli ven - mimo jiné proto, abychom mohli dostat podporu od fondu Eurimages, kde je mezinárodní koprodukce podmínkou.
Na Slovensku jsme točili, protože v Čechách ani na Moravě už takový kraj prostě neexistuje a pokud jde o obsazení, například pro maďarského herce Györgyho Cserhalmiho do hlavní mužské role jsem se rozhodl po dlouhém hledání u nás, v Rakousku, Německu, na Ukrajině, v Litvě. Byla to jedna z posledních postav, kterou jsem obsadil. Původně jsem chtěl někoho ošklivějšího, ale on mě přesvědčil.
Nebál jste se, kdyby byl ošklivější, že by diváci těžko uvěřili, proč se do toho neotesaného, negramotného venkovana zamiluje vzdělaná městská dívka? S Cserhalmim se tomu uvěří snadno.
Jenže to tak působí až v kině, na place to bylo jiné. Aňa Geislerová sama řekla, když po natáčení viděla Cserhalmiho na plátně, že by se do Jozy klidně zamilovala... Film je zkrátka iluze.
Váš bratr Ivan patří k nejlepším současným hercům a mívá větší role než v Želarech. Necítil jste se divně, že právě vy mu dáváte relativně malou?
Chtěl jsem tam bráchu mít a větší roli jsem pro něj neměl. Znám ho a vím, jaký je to městský typ a nešika, takže jsem ho nemohl "poslat" do tvrdého horského prostředí, kde šikovnost je podmínkou přežití. Navíc jsem chtěl, aby Hana přišla z města, kde budou obličeje herců známějších, na vesnici mezi spíš neznámé tváře.
Což se ale například o Jaroslavu Duškovi v další roli učitele ani o Miroslavu Donutilovi jako faráři zrovna říct nedá.
Farář ani učitel nejsou z Želar, nýbrž z podhorského městečka. Já jsem ty neokoukané tváře chtěl mít až nahoře v kopcích. A oběma jsem navíc nabídl role už někdy před více než dvěma roky, tedy dřív než například vznikl scénář k Pupendu. A konec konců mi pro Jardu připadala třetí role učitele ve filmu docela lákavá, neboť ta jeho postava je zase jiná. A ani u Mirka jsem netušil, že před Želary přijde Nuda v Brně...
Ostatně, stejně tak jsem rád, že se mi podařilo získat Ivu Bittovou, a že Jaroslava Adamová dokázala ostatním režisérům, že je filmem neprávem opomíjená herečka.
Čímž se dostáváme k roli hlavní, k Aně Geislerové, která tu dostala mimořádnou příležitost a využila ji naplno. Pro tu jste se rozhodl hned?
To bylo vlastně nejjednodušší, protože jsem od začátku nepochyboval, že to má být, že to dokonce JE ona. Lákalo mě, že na začátku filmu bude tou Aňou, na jakou jsou diváci zvyklí, ale postupně se bude muset přehrát do úplně jiné postavy, kterou bude muset vytvořit. To byla lákavá až dobrodružná představa.
Želary jdu do kin, co bude dál? Máte další režijní projekt?
Nemám. Nikdo mi to nechce věřit, ale nemám a nechci o něm teď vůbec přemýšlet. Snad za půl roku. Teď začínáme pracovat v zahraničí s Pupendem, Honza Hřebejk roztočil Horem Pádem, do světa chceme dobře vypravit i Želary. Film Musíme si pomáhat zahájil před pár dny kinodistribuci v Chile, Jarda Dušek, který byl nedávno na Aljašce, ho mohl vidět i tam. Pro producenta práce s filmem premiérou nesmí skončit.
Anketa
Aňa Geislerová: Naturalismus jsem vyčerpala
Ondřej Trojan říká, že vás v roli Elišky viděl od první chvíle. Vybral si vás pro vaši pověstnou vzpurnost. Proč ta vaše postava tak vzdoruje, když to jediné, co jí může zachránit život, je přizpůsobit se? Rozumíte tomu, když máte taky zpupnou povahu?
Naprosto. Skutečnost, že něco musí, to znamená odjet do Želar, vzít si toho jednoduchého Jozu a smířit se s tím neuvěřitelným okolím, o jehož existenci neměla do té doby nejmenší tušení, je pro ni samozřejmě šok. Je to pro ni možná i horší, než fakt, že ji její přítel opustil, aby si zachránil život.
Kde se v té inteligentní a trochu lehkomyslné dívce, která i odboj prožívala jako hru, najednou vezme cit k jednoduchému a samotářskému vesničanovi, který je jí odporný?
Události ji do toho vztahu vrhnou. Přestože jim odporuje, postupně pochopí, že situace je pro ni opravdu nebezpečná a že to jediné, co může dělat, je zůstat a vdát se za toho odporného chlapa. Joza si ale postupně získá její důvěru. Myslím, že její láska se zrodila nakonec z toho úplně nejjednoduššího důvodu, potřeby ochrany. Každá přece potřebujeme vědět, že někde najdem pár velkejch pracek, do kterých se můžem schovat!
Charaktery postav, a tím i samotný příběh se přece jen nepatrně liší od předlohy. Kniha dokonce vyšla, až když jste točili. Co vás při filmování víc ovlivnilo, scénář nebo předloha?
Scénář, scénář a zase scénář. Ten jsem totiž četla první. Pak jsem přečetla námět a kniha se mi dostala do ruky až nakonec. Ale žádnou diagnózu postavy jsem si při tom nedělala. Nerýpala jsem se v tom. Točilo se na přeskáčku a do figury jsem musela okamžitě naskočit a vědět, jaká je a co chce.
Přestože to pro vás byla neobvyklá role, nic civilního?
Asi už jsem vyčerpala svůj naturalismus a nastal čas, abych začala pracovat, takže jsem nad touhle rolí samozřejmě víc přemýšlela. Tentokrát jsem nemohla vycházet hlavně ze sebe, nejsou to moje reakce, musela jsem si je vymejšlet. Nejsem jako Eliška, já bych to s tou svou povahou všechno pokurvila.
