Článek
Album 13 je první studiovou deskou Ozzyho Osbourna a Black Sabbath od roku 1978, kdy spolu vydali Never Say Die. A přestože bubeník Bill Ward se reunionu odmítl zúčastnit a za bicí soupravu zasedl podstatně mladší Brad Wilk z Rage Against The Machine, „třináctka“ zní úplně jako Sabbati v sedmdesátých letech.
Návrat ke kořenům byl úmyslný. Potvrdil to producent Rick Rubin, který řekl, že se chtěl přiblížit prvním čtyřem albům - Black Sabbath (1970), Paranoid (1970), Master of Reality (1971) a Black Sabbath Vol. 4 (1972). Ta už dávno platí za rockový kult první kategorie a novinka 13 je poctou těm albům a časům, kdy se desky nahrávaly živě, tvrdě a bez digitálních serepetiček, byť dnes rocková hudba kráčí jinými cestami.
Třináctka je deska plná Tonyho masivních riffů a agresivně valivých rytmů. Písničky jsou dlouhé, jak to bývalo zvykem před érou hloupého omezování na tři minuty, a složené z několika odlišných pasáží, pomalejších a rychlejších - zkrátka Sabbati jako zamlada.
Ozzyho strašidelné sténání a vzývání démonů se příliš nezměnilo a ani akustická skladba Zeitgeist není ničím překvapivým, podobné tiché „předěly“ mívali Black Sabbath uprostřed desek vždycky. Píseň Damaged Soul pak v závěru dokazuje, že od počátků vycházeli z blues a stále se k němu hrdě hlásí. Vzpomněli si i na foukací harmoniku.