Článek
Proč jste na svou šestou řadovou desku vedle sebe zařadili původní tvorbu Neřež a dvě písničky z filmu Román pro muže?
Obě skladby, které nakonec skončily na soundtracku k filmu Román pro muže, jsem měl hotové dříve, než mi režisér Tomáš Bařina poprvé zavolal. Původně měl hudbu pro ten film dělat Richard Müller, ale ve filmu zní jen písnička Štěstí je krásná věc. Ani nevím, proč z jejich spolupráce sešlo. Byli jsme požádáni, abychom k filmu napsali nějaký hudební podkres.
Nakonec z toho ale byly písničky Jednou tu nebudeme, kterou zpívá Miroslav Donutil, a Čertovská, v níž se představuje herečka a písničkářka Jana Šteflíčková. Ve filmu je však pouze její krátká instrumentální verze. Je mi líto, že jsem nebyl ke spolupráci osloven dříve. Kdyby se to stalo, snad bych Tomáše Bařinu přesvědčil, aby použil více našich písniček.
Proč?
Protože jejich texty v podstatě odpovídají ději filmu. Je to shoda okolností – já v nich sleduju ubíhající život kolem sebe a vnímám i to, že smrt už kácí i v našem lese. Podobné je to i v Románu pro muže.
Láká vás pracovat na hudbě k filmu?
Přiznám se, že spolupráce s tvůrci Románu pro muže byla má první filmová. Nikdy jsem to nedělal a ani jsem to neuměl. Proto jsem režisérovi nejdřív donesl hromadu věcí a nápadů. On z toho použil jenom pět procent a zbytek vyhodil. Přesto si myslím, že si vybral dobře. Díky téhle zkušenosti budu alespoň příště vědět, jak na to. A díky tomuto filmu jsem se domluvil s Miroslavem Donutilem, že spolu za čas uděláme jeho sólovou desku. Rád bych v tom fungoval především jako autor, ale chystám se oslovit i řadu mých kolegů-písničkářů.
Proč se vaše album jmenuje Kolektivní vina?
Je o vztazích mezi ženou a mužem, různými lidmi i mezi národy. Osobně si myslím, že nikdy nemůže za nějaký problém jenom jedna strana. Nemám rád lidi, kteří nedokážou uznat svou chybu a omluvit se za ni. Název Kolektivní vina je sice dost nadnesený, ale spojuje oblouk vztahu dvou lidí s tématem odcházení, stárnutí a vyhasínání. O tom ta deska je.
Je tedy dost pesimistická…
Určitě. Přestože první tři čtyři písničky jsou docela veselé, pak už to není žádná legrace. Pesimismus alba byl ale plánovaný. Týká se dost mého osobního života, protože jeho posledních deset let bylo velice pestrých. Rozešel jsem se se svou první ženou, potom jsem žil s přítelkyní a nakonec jsem našel druhou ženu, se kterou mám dcerku. Všechno to bylo intenzívní, někdy hodně bolavé a těžké, každopádně vždy velice poučné. Díky tomu všemu se už na spoustu věcí dívám jinak než třeba před deseti lety.
Co jste si myslel před deseti lety?
Skončil jsem spolupráci s Jarkem Nohavicou a měl jsem dojem, že jsem obrovská hvězda, před kterou si všichni sednou na zadek.
Dnes jste skromnější a pokornější?
Věřím, že ano. Určitě to souvisí s tím, že stárnu, a také s tím, čím jsem si prošel.
Vypadá to, že album Kolektivní vina je dost osobní. Vy sám jste se koneckonců autorsky podílel na všech písničkách. Je tento příběh pro ostatní členy skupiny Neřež přijatelný?
Není to jenom osobní příběh, je to především umělecká licence. Nejsem jediný, kdo v naší kapele stárne a má nějaké životní problémy. Každý z nás si v těch písničkách něco najde, protože se samozřejmě o naší tvorbě bavíme.
