Článek
Po úspěchu Kameňáku, na který přišlo do kin přes 400 000 diváků a v televizi si ho na Nový rok ho zapnuly skoro 4 milióny, vás příští týden patrně čeká opakování loňské zkušenosti: Kameňák 2 odmítne jednohlasně kritika - a diváci nejspíš zase přijdou. Co vy na to?
Začněme tím dortem, který jsem přinesl vašemu kloučkovi: vešel jsem do cukrárny a než jsem ho stačil objednat, seběhly se všechny prodavačky. Spousta úsměvů, a že mají rády mě i moje filmy a jestli se jim podepíšu a ten dort že mám od nich jako dárek! To je pro mě důležité a to zažívám na ulicích, v tramvajích, v metru. Dostávám spoustu dopisů, lidé se mi svěřují se svými starostmi, dokonce prosí o pomoc, teď mi -bohužel - i kondolují k úmrtí Heleny Růžičkové. Co je proti tomu pár článků - já chci lidi bavit a vím, že se mi to daří.
Zmínil jste Helenu Růžičkovou. Po Kameňáku 2 ji už v žádném z vašich budoucích filmů diváci neuvidí. Měli jste určitě mnoho společného - stejně jako ona jste na spoustu věcí naštvaný, ale přitom působíte pozitivním, šťastným dojmem. Jak to jde vám a jak to šlo jí?
Ten recept je u obou stejný a je to jediný recept na štěstí: mít rád lidi. Helena byla opravdu v mnohém jako já: nemohla by žít jako Robinson na pustém ostrově. Musela mít kolem sebe lidi do poslední chvíle, byla s nimi bytostně spjatá. Brala od nich energii a oni se tou její nabíjeli, hřáli se v její dobrotě. Byla ohromný pozorovatel života a ta pozorování si v sobě přepečlivě ukládala. Proto pak měla z čeho čerpat pro komické i charakterní role, proto byla Škopkovou, které mnozí nechtěli věřit, že sama není z vesnice, ale z pražského Karláku. Byla to Libuše své doby.
Neříkejte však, že je vám kritika úplně lhostejná - v Kameňáku jste dal dokonce některým ne zrovna úctyhodným postavám jména filmových novinářů, což od vás působilo jako podivná pomsta.
Ale kdeže pomsta! To bylo jen takové zlomyslné šťouchnutí, které přece drtivá většina diváků vůbec nezaznamená. Vy můžete psát, co chcete, a já nemám možnost se hájit jinak než svými filmy. A tohle bylo jen dloubnutí vůči blahosklonnosti, s níž novináři leckdy odepíšou film ještě než k němu řeknou své diváci, jak se to stalo u Andělské tváře. V kinech sice neměla ohromující úspěch, ale v televizi ano. Vadí mi, když se lidem předem něco podsouvá, že to musí odmítnout nebo přijmout.
Ale ze všeho nejvíc mi vadí - a ve dvou takových případech jsem se soudil a vyhrál - když píší lži o mém soukromém životě. Nejde přece jen o mne, já si s tím poradím a vím, že můj život je do značné míry věc veřejná, ale ty lži čtou například také moji staří rodiče, kteří žijí na vesnici... To je hrůza a k tomu nemohu mlčet!
Jaký tedy bude Kameňák 2?
Přímo navazuje na jedničku, ale tentokrát víc sledujeme dějovou linii, příběh, který se opět odehraje během pěti dnů.
Celý projekt Kameňáku vznikl vlastně poté, co jsem si řekl, že ještě nikoho nenapadlo zfilmovat vtipy do příběhu pro kina, a že bych to chtěl zkusit. Byla to samozřejmě sázka do loterie a mě samotného překvapil zájem diváků. Po prvním díle mi přišlo od lidí 60 000 anekdot, takže byl důvod natočit dvojku, a kdyby některá televize chtěla, dal by se klidně natočit seriál Kameňák 3 - 15. Ale já bych to rozhodně nedělal, chtěl jsem jen vyzkoušet, jestli to jde. Ambicí těch dvou filmů není nic víc, než aby měli lidé stejný pocit, jako když sedí v hospodě u piva nebo na návštěvě u kamarádů a vykládají si vtipy.
Což je ale něco velmi odlišného od vaší nejslavnější komediální trilogie Slunce, seno...
A vy myslíte, že tyhle filmy měly dobré kritiky? Tehdy se psalo o fekálním humoru a najednou jsem teď nedávno četl, že to je "nedoceněné" dílo. Tak proč jste ho ještě nedocenili? Ostatně jednou jsem si dal práci, zašel do filmového ústavu a vyhledal dobové kritiky na Pyšnou princeznu, Kristiána, Hrátky s čertem, Strakonického dudáka, Císařova pekaře, Stříbrný vítr, Z mého života - vesměs byly nevalné. Dnes je to součást zlatého fondu kinematografie.
Myslíte, že takhle to bude i s Kameňáky?
Kdo ví? Třeba až mi bude sedmdesát, budeme dávno v Evropské unii a všechno tu bude cizí, budou lidi rádi vzpomínat na naši českou sprosťárnu. Už teď je přece zřejmé, proč chtějí vlastně jakékoliv komedie: protože si potřebují oddechnout od starostí. Všude je spousta nejistoty, propouštění z práce, problémů. Já těch dopisů dostávám opravdu hodně a pořád s lidmi mluvím.
Zprávy v televizi - to je černá kronika. Dřív jsme pořád poslouchali, jak se někde něco staví, otevírá, zahajuje, buduje, bylo to kolikrát až protivné. Ale člověk měl nakonec pocit, že jdou věci nějak kupředu. Teď je to - alespoň podle médií - přesně naopak: jen se boří, zavírá, likviduje, tuneluje. A po tom všem mají lidé jít do kina na film typu "dva feťáci a poblitej byt"?
Já hodně přemýšlím o tom, co bych vlastně chtěl točit. Kdybych měl peníze na Rusalku, o níž sním léta, netočil bych Kameňák. Chtěl bych natočit životopisný film o Myslivečkovi, osmnáct let mám připravenou Čachtickou paní, ale nemám na to peníze. Loni jsem dostal nabídku na koprodukční německo-rakousko-český film o Karlu IV, ale odmítl jsem. Kdo by na to chodil? A jak to vůbec udělat? Otec vlasti by nikoho nebavil, když tam bude úlitba Němcům, nevydržím doma a když to natočím podle pravdy - že to byl bigotní kurevník - ukamenují mě všichni.
Co tedy máte v plánu v nejbližší době?
Momentálně pracuji ve Státní opeře na Carmen, která bude mít 11. března premiéru. Tu nabídku jsem dostal na základě Andělské tváře! Ředitel Státní opery mi zavolal, že chce klasickou Carmen, ne aby tam jezdila na kole a telefonovala. A já jsem rád, že to mohu takhle udělat. Nedávno jsem viděl v Paříži v Národní opeře Rusalku: byla internovaná v psychiatrické léčebně jako prostitutka. Při zpěvu "květiny bílé po cestě" se na jevišti souloží. Ale v závěrečných titulcích se člověk dočte "viděli jste lyrickou pohádku o třech dějstvích od Antonína Dvořáka"! Zeptejte se Evy Urbanové, ta v tom zpívala Cizí kněžnu.
Pokud jde o film, čekám, která z několika možností vyjde. Jednak jsem měl ohromný úspěch v Rusku s filmy Z pekla štěstí a Andělská tvář, dostal jsem několik cen na festivalech. Teď probíhají jednání o tom, že bych tam natočil velkou, výpravnou pohádku - lhostejno jestli ruskou nebo českou. Andělská tvář má vůbec v zahraničí dobrý ohlas - koupila ji Čína, jedná se s Německem, Španělskem, s jihoamerickými zeměmi.
Ve Švýcarsku uvažují o financování Čachtické paní a kromě toho mám rozpracovaný projekt podle moderních pohádek Václava Erbena - to jsou příběhy ze současnosti s pohádkovými motivy. A pak mám jeden moc hezký námět, o kterém nechci mluvit, aby mi ho někdo nesebral.
Žádný z těch projektů není komedie. Kdyby vám někdo přinesl komediální látku, odmítl byste?
Zlíbal bych ho! V posledních letech se mi nejvíc líbily filmy Lepší už to nebude, Notting Hill a Zamilovaný Shakespeare. Něco takového kdybych mohl natočit, byl bych šťastný!
.