Článek
„Dívám se na svět očima malého kluka,” tvrdí Svěrák, jehož filmy patří do zlatého fondu české kinematografie a mnohé repliky z nich zlidověly: „Všechno, co jsem kdy psal, jsem psal za jediným účelem. Aby bylo veseleji. A později se do toho přimísil prvek jistého soucitu, jímavosti.”
Divadlo je pro něj zdrojem energie a v Divadle Járy Cimrmana neustále hraje. Reference o fiktivním rodákovi Cimrmanovi jsou natolik charismatické, že byla po tomto géniovi pojmenovaná i skutečná planetka číslo 7796. A o představení je stále zájem.
V divadle byl Svěrák nerozlučnou autorskou dvojicí s již zesnulým Ladislavem Smoljakem. Spolu napsali i filmy, jež patří k tomu nejlepšímu ve dvacetiletí 1969-1989: Vrchní prchni a Kulový blesk. Další Svěrákovy scénáře realizoval i Oldřich Lipský - Jáchyme hoď ho do stroje (1974), Marečku, podejte mi pero (1976) či Tři veteráni (1983). A Jiří Menzel zase vystihl poetickou linii jeho scénářů ve snímku Vesničko má středisková (1985).
V porevoluční době začal Svěrák spolupracovat se svým synem, režisérem Janem, a zároveň hrát v jeho filmech. Kolja z roku 1996 získal Oscara (Obecná škola a Vesnička byly také nominovány), Vratné lahve (2006) zase Českého lva za scénář.
Svěrák herec byl lehce pedantickým otcem ve filmu Na samotě u lesa (1976), idealistickým zubařem v Co je vám, doktore? (1984), starým mládencem se znovu objeveným smyslem pro cit v Koljovi. Jeho role v Olmerových filmech z 80. let Co je vám, doktore? a Jako jed zase zrcadlí melancholii mužského stárnutí.
Láska k psanému slovu v něm rostla už v dětství, stráveném na pražském Bohdalci, u rozvodny Praha-jih, kde pracoval jeho tatínek (viz film Obecná škola): „Chtěl jsem být spisovatelem, tak jsem si řekl, když budeš učitelem češtiny, naučíš se za prvé pravopis a za druhé zjistíš, co už bylo napsáno, abys nenosil dříví do lesa,” komentoval to sám.
Na škole se seznámil s Miloněm Čepelkou, díky němu se dostal do rozhlasu, kde společně ještě s Jiřím Šebánkem založili Divadlo Járy Cimrmana. Ve škole potkal i Smoljaka.
Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak představili České nebe.
Svěrákův styl psaní je věcný. Přesně volená slova umí použít na správném místě, objevit zasuté výrazy, jiné použít nečekaně. Umění živého dialogu si vypěstoval v rozhlase a při psaní divadelních her. A schopnost vtipné pointy prý zdědil po tatínkovi.
Po roce 1969 se živil hlavně divadlem. V 70. letech se stal scenáristou na Barrandově, od začátku 90. let je na volné noze. Z letité písničkové spolupráce Svěráka s Jaroslavem Uhlířem vznikly písně Holubí dům, Není nutno, Dělání i Severní vítr. A legrace je pro něj životní nutností: „Když se pořádně zasměju, mám pocit obrovského štěstí. Hmatatelný i fyziologicky.”
Je pyšný na svůj podíl na vzniku vozíčkářského centra Paraple. Dětem pomáhal najít ztracenou lásku ke knize a čtení v projektu Čtení pomáhá. A národu občas v televizi ukládal diktáty.
Vloni na podzim vyšla v nakladatelství Fragment kniha ze Svěrákových filmových scénářů pod názvem Filmové příběhy. Nakladatelství vydalo i úspěšné povídkové knihy, za všechny tři získal v letech 2008 (Povídky), 2011 (Nové povídky) a 2014 (Po strništi bos) ocenění Český bestseller.
A v roce 2014 převzal Svěrák na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech z rukou Jiřího Bartošky Cenu prezidenta festivalu za přínos české kinematografii.