Článek
Je pro vás po tolika letech spolupráce těžké přicházet pro Hodinu zpěvu s novými motivy a nápady pro texty?
Uhlíř: Z pětadevadesáti procent skládám hudbu na text. Mám tedy výhodu, že z obsahu textu na mě často dýchne i hudební nápad. Díky tomu to pro mě těžké není.
Svěrák: Pro každou hodinu zpěvu, což je pořad, který se vysílá vždy na konci roku, musíme napsat osm písniček. Ob rok vychází album se šestnácti skladbami ze dvou dílů. Když se tak dívám na to nové, nacházím na něm témata jak pro nejmenší, pro které je například písnička Pískoviště, pro dospělé, pro které je třeba Kamarád soumrak, tak pro zamilované holky, pro něž je kupříkladu Svatá trojice slov. Myslím si tedy, že nedostatkem témat netrpíme.
Mimochodem, v písni Svatá trojice slov jsem se vůbec poprvé jako textař dopustil toho hříchu, že jsem do ní vložil slova mám tě rád. Vždy jsem se jim vyhýbal, protože jsem měl pocit, že jsou už v mnoha textech a je to vlastně klišé.
Zdeněk Svěrák a Jaroslav Uhlíř ve stejnokroji k novému albu ze série Hodina zpěvu.
Opravdu jste je nikdy nepoužil?
Svěrák: Nevím o tom, že bychom je v nějaké písničce měli.
Uhlíř: Příští rok budeme mít se Zdeňkem padesáté výročí umělecké spolupráce. Vím to přesně, protože první píseň, kterou jsme spolu udělali, se jmenovala Strašidýlko Emílek a to bylo v roce 1967.
Svěrák: No vidíte, a zrovna v ní je v textu obrat: Má mě rád, chodí se mnou spát. Mám tě rád ale nikde není.
Na novém albu jste, pane Svěráku, v písničce Motýlí hotýlek použil slova o lípách, které se klenou. Nemyslím si, že všechny děti vědí, že jde o lípy, které se ohýbají. Ptají se vás při natáčení Hodiny zpěvu na význam některých slov či obratů v textech?
Svěrák: Většinou jim to vůbec nevadí a neřeší to. Vzpomínám si, že jsme jednou v zoologické zahradě zpívali dětem píseň Datel. Zpívá se v ní: „Datel, datel, datel, léčí za pakatel.“ Děti to suverénně zpívaly s námi, a když jsem se jich pak zeptal, jestli vědí, co je to pakatel, žádné to nevědělo. Nevadilo jim to ale, držely se textu. Domnívám se, že se pak třeba zeptají rodičů a ti jim to vysvětlí.
Uhlíř: Zdeněk ještě občas dělá to, že dá do textů záměrně slovo, které dětem věnuje.
Svěrák: Ve svém životě jsem si vždy pamatoval, od kterého člověka jsem nějaké pro mě nové slovo slyšel. Když se to tedy hodí, dám do svého textu slovo, které by mohlo být pro děti nové, a ony si pak budou pamatovat, že ho poprvé slyšely z mého textu.
Zdeněk Svěrák a Jaroslav Uhlíř si jako hlavní téma spolupráce zvolili písně pro děti.
Dáváte záměrně lidem i hlášky? Například v hrách Divadla Járy Cimrmana je jich spousta.
Svěrák: To je trochu jiný případ. Málokdy mě napadlo, že by z některé věty, kterou jsme napsali pro hru, mohla být takzvaná hláška. Nikdy totiž nevíte, co a jestli vůbec si lidé něco vyzobnou. Pokusil jsem se to odhadnout jenom jednou a docela to vyšlo. Když jsme s Ladislavem Smoljakem vymysleli do hry Afrika větu: „Cyrile, ty nejsi brífinkový typ,“ říkal jsem, že to bude hláška. A už jsem ji několikrát slyšel.
Která z vašich nových písniček by se mohla prosadit?
Uhlíř: Když někdo řekne, že jde psát hit, je to špatný přístup. Hit se totiž nepíše, hit se stane. V každé Hodině zpěvu máme osm písniček a lze říct, že se obvykle dvě z nich chytnou a jsou populárnější než ostatní. Teoreticky bychom těch šest zbylých nemuseli psát, jenže my nevíme, které se chytnou. Vznik hitu je něco mezi nebem a zemí a nelze ho odhadnout.
Svěrák: Lišíme se i v odhadu. Osobně si myslím, že na nové desce má na dobré přijetí zaděláno Dívka z Jižní Dakoty, protože je trochu vlezlá a rytmická, a Svatá trojice slov. Jarda si ale myslí, že to bude Cirkusový stan.
Příští rok oslavíte padesát let spolupráce. Jak jste se vlastně našli?
Uhlíř: Byla to náhoda. Vlastně je to jako s tím hitem: náhodou jsme se setkali a pasujeme k sobě.
Svěrák: Jarda byl voják s hodností vojín a já byl redaktor armádního vysílání Československého rozhlasu. Můj kolega Miloň Čepelka připravoval pořad Polní pošta, který byl kdysi velmi populární. Jarda měl tehdy na vojně kapelu a zvítězil s ní v soutěži umělecké tvořivosti. Miloň si ho tedy pozval do svého pořadu, a když zjistil, že skládá hudbu, začal s ním coby básník a textař spolupracovat.
Já pak melodie jejich písniček slýchával ze své kanceláře. Jednou mi to nedalo, přinesl jsem Jaroslavovi na papíru text a řekl jsem mu: „Vojíne Uhlíři, nemohl byste toto zkusit zhudebnit?“ A on odpověděl: „Pokusím se, a až dostanu opušťák, přinesu.“
A přinesl?
Svěrák: Přinesl písničku Strašidýlko Emílek. No a v následujících letech jsem ho Miloňovi Čepelkovi zcela odloudil.
Uhlíř: Vzpomínám si, že když mi Miloň řekl, že by chtěl Zdeněk zhudebnit nějaké texty, zeptal jsem se ho: Miloni, a umí ten Svěrák ty texty vůbec psát?
Takže to bylo naprosté umělecké souznění?
Svěrák: Na začátku jsme hledali parketu, na které nám bude při spolupráci nejlépe. Původně jsme se, jako každý tehdy, snažili proniknout do takzvané popiny. Skládali jsme písně tak, aby se hrály v rádiu a zpívali je slavní zpěváci. Postupně jsme ale přišli na to, že naše parketa je písnička pro děti. A ujali jsme se zpěvu sami.
Uhlíř: Naše zpívání odstartoval film Vrchní, prchni z roku 1980. Nazpíval jsem pro něj písničku Severní vítr a ona zafungovala. Tehdy jsem řekl, že bychom měli také zpívat. Týkalo se to jak mé spolupráci se Zdeňkem, tak třeba s Karlem Šípem.
Přitom se vám několik popových hitů napsat povedlo: Severní vítr, Holubí dům, Ani k stáru, Jsem nádraží…
Svěrák: Nebylo to tak, že bychom se rozhodli psát jenom pro děti. Vznikla i řada písniček pro dospělé a některé oslovily široké spektrum posluchačů. Nejlépe je nám ale v oblasti písniček, které jsou adresované dětem.
Jak oslavíte padesát let spolupráce?
Svěrák: Uvažujeme o tom, že bychom je připomněli velkým setkáním s dětmi a rodiči v pražské O2 areně, na kterém by zazněly naše nejznámější písně.
Může se vám hodit na službě Zboží.cz: