Zdeněk Piškula: Nenechám se rozhodit anonymem na internetu

Díky filmové roli byl na tu divadelní, ve které mimo jiné z velké výšky na jeviště skáče nebo se ukazuje ne zcela oblečený, připraven fyzicky více než obstojně.

Jako jeden z členů legendárního československého reprezentačního týmu musel před kamerou vypadat věrohodně. A červené tváře, zkrácený dech, sportovní postava k dobrým záběrům ve snímku Zlatý podraz režiséra Radima Špačka jednoznačně patří. Své svaly tak Zdeněk Piškula - společně s dalšími herci - budoval hlavně při klikování.

Film popisuje boje o sportovní vavříny v historicky nelehkých letech 1939-1952. Premiéru bude mít 25. října. Zdeněk Piškula u toho rozhodně chybět nebude. A vyšetří-li si v následujících týdnech nějaký volný sobotní večer, pustí si, jak říká, v České televizi určitě StarDance, tedy soutěž, již po boku tanečnice Veroniky Lálové v osmnácti letech vyhrál.

To asi ne. Neživím se tím. Ale baví mě to, učím se to. A co se týče Baliče, tak to byla taková sranda, co jsem si udělal asi před čtyřmi roky. Bylo to spontánní. Dostal jsem tu možnost něco podobného vytvořit, tak se to prostě stalo. A od té doby už nic nepřišlo. Dávám si nějaký čas. Říkám si, že se k hudbě nějak vrátím, když to půjde.

Jo, to já nedělám.

Ne, ne, ne. Mně podobné hodnocení věcí a lidí přijde takové absurdní. Ne že bych to nedělal jen z toho důvodu. Ono mě to i zdržuje. (smích)

Nepočítám. Jen je vidím, kolik jich mám.

Jo, občas jo. Nenechám se ale rozhodit nějakým anonymem na internetu.

Hm, musím zaklepat, že je to zatím vše v pozitivním směru. Když píšou nějakou kritiku, nejde o tu prvoplánovou kritiku typu: seš blbec..., ale je to něco smysluplnějšího.

To mi bylo dvanáct let.

Jsem dospělý, tedy věkem. Žiju sám. Bez rodičů. Začínám víc poznávat sám sebe, co mě baví, co chci dělat, čemu se chci věnovat.

Měl. Obojí. Dětství? To nebylo asi to klasické. Odbíhal jsem na natáčení. Jak z táborů, tak z běžného života. A puberta? Ta byla trochu tvrdá. Točil jsem. A do toho ta puberta... Když se to spojilo, mohl jsem někdy působit namyšleně, možná jsem i byl... Teď už je to snad pryč.

Na základní škole, v rámci tělocviku. Házeli jsme míčem na koš.

Ne. Ne, ten basketbal probíhal jen v rámci tělocviku. V rámci toho, abychom dělali nějakou tělovýchovu. Rozhodně nešlo o nějakou výuku basketbalu. Na film jsem tam trénoval rok, tedy spíše tři čtvrtě roku.

Ano, baví mě. Chodím si ho minimálně jednou týdně zahrát.

Kupodivu nás ti pánové chválili. A říkali, že nám to jde. A na to, že jsme na to měli rok, ani ne, tak jsme se to naučili dost dobře. A ještě k tomu kamera zachytí to, co má, to, co nemá, nevezme. Takže ono se to nějak na konec vykrystalizuje.

A té basketbalové? O roce 1948? Nic.

Nic. Vůbec nic. Ve škole se nevyučuje o tom, že naši basketbalisti byli mistři Evropy. Takže to jsem netušil.

Budu se dívat, to je jasné. Ale k tomu kotníku. To se nestalo ve StarDance, ale už před touhle soutěží... Kotník jsem pak tejpoval. Nicméně já mám obecně s kotníky problém. Na každé noze jsem měl nějak každý zvrtnutý snad šestkrát... Mám tedy kolem nich značně vytahané vazy.

Nikomu. Až někoho uvidím, najdu si favorita. Předem nemám nikoho vybraného.

No, uvidíme, zda mě někdo zaujme tak, že mu tu esemesku pošlu.

Konkrétně moje postava ji celou otvírá tím, že přijede do pobřežního městečka v Anglii, lodí. A na té lodi má ještě jednoho svého kamaráda, Colina, který si má brát místní slečnu, neteř jedné bohaté dámy. Ale ta loď se převrhne. A teď je otázka, jestli já jsem toho Colina nechal utopit, nebo jestli jsem mu nějak mohl pomoct, protože ta moje postava na něj dost žárlí. A ten Colin je pořád ve všem lepší než ta moje postava, která se jmenuje Willy Carson. Je to taková hra, v níž chceme ukazovat různé podoby strachu.

(Smích) Premiéra, za pár dnů. (Byla 13. října – pozn. red.) Je to vůbec moje první premiéra v takovéhle roli ve velkém divadle. Hrál jsem už v menších divadlech, ale v takhle velkém pražském divadle zatím ne.

A co je normální život?

No to já taky chodím na přednášky. Ale nic nestuduju... Zatím vysokou ani nezvažuju. Nejsem studijní typ. Občas si spíš zajdu na nějakou přednášku v rámci nějakého duchovna nebo nějaké politické situace a tak.

Konkrétně jsem nedávno vyrazil do Indie. Do Himalájí... Teď bych se rád věnoval divadlu, herectví a dejme tomu bych rád někdy v zimě někam vyrazil, ohřát si kosti. A ten cíl? Záleží na tom, zda chci zamakat, nebo se jen válet na pláži a surfovat.