Článek
Bude v něm vyprávět o Mozartovi, Smetanovi i Gustavu Mahlerovi a ČT úvodní díl chystá na 21. prosince.
Jak se stalo, že člověk tak širokých hudebních a historických zájmů začal filmovou komedií?
Bylo to z nouze, aby rodina měla být z čeho živa. Předtím jsem napsal jednu těžkou, tragickou hru a když se provozovala ve Slovenském národním divadle, vydělala měsíčně asi 150 korun. Takže jsem povídal Milošovi Formanovi, vedle něhož jsme bydleli: "Prosím tě, potřebuju rychle vydělat peníze." "Napiš něco pro film, tam platí hned," odpověděl mi. Tak vznikla Svatba jako řemen.
A co vás vyprovokovalo, že jste napsal scénář k filmu Nebeští jezdci o našich pilotech za druhé světové války v Anglii?
Vzpomínková kniha Filipa Jánského. Režisér Jindřich Polák se ho snažil přimět, aby napsal scénář, a nedařilo se. Přišli za mnou, jestli bych se úkolu ujal. Přečetl jsem si ji s velikým respektem, ale bylo mi jasné, že děj budeme muset rozšířit. Proto jsem si vymyslel postavu Prcka a celý jsem ho odromantizoval. Podařilo se to poměrně rychle a stejně rychle jsme se pustili do realizace, která samozřejmě ve srovnání s dnešními poměry byla žebrácká.
Tenkrát filmu nikdo oficiálně nepřál, rozpočet jsme měli tři a půl miliónu a museli jsme samozřejmě používat hodně dokumentárního materiálu. Valnou část rozpočtu spotřebovaly náklady na to, aby nám ve Vodochodech obalili dakotu na jakéhosi wellingtona, který by byl pojízdný, abychom mohli točit scénu nouzového přistání. Byla to ale práce radostná, protože jsme si uvědomovali, že to bude první pomníček našim západním vojákům.
Nepíšete jen filmové scénáře, ale i divadelní hry. Jak vzpomínáte na dobu, kdy je hrálo Divadlo Za branou?
Zase jsem se k tomu dostal trochu náhodou, protože jsem napsal jednu prózu, které si všiml dramaturg Národního divadla Karel Kraus a režisér Otomar Krejča. Vyzvali mě, abych z ní udělal divadelní hru. Spolupráce pokračovala, takže jsme připravovali koláž z díla Johanna Nepomuka Nestroye, kdy jsme si z více než osmdesáti frašek vybrali dvě, ale nebyl to už Nestroy, takže jsme hru pojmenovali Provaz o jednom konci.
Karel Kraus, ač nejsem rusista, mě vyzval, abych napsal nový překlad Gogolova Revizora. Existovala poměrně knižní verze od profesora Mathesia. Učinil jsem a vznikla řada inscenací včetně slavného představení v Činoherním klubu, které režíroval Jan Kačer. Revizor dodneška žije a je to skutečně geniální třaskavina. Moc bych si přál, aby ho konečně po desítkách let uvedlo Národní divadlo, protože Revizor je podobenství moderní společnosti par exellence.
Proti proudu jste svým způsobem šli s Milošem Formanem v dnes už legendárním filmu Amadeus. Řekl jste o této spolupráci úplně vše?
Tehdy jsem se nemohl s žádným scénářem uplatnit, jeden z nich byl zrovna o Mozartovi. Zakázali ho. Pokračoval jsem a napsal knížku. O jejím rukopisu se dozvěděl Forman, který zrovna točil Ragtime, a pozval mě k sobě. V té době se objevila hra Petera Schaffera Amadeus, která ho zaujala, protože by se jejím prostřednictvím mohla podat výpověď o moderním světě. Dějů kolem byla spousta. Rád bych se někdy k nim vrátil, protože byly velice příznačné pro tehdejší dobu a mají přesah i do současnosti.
Nešlo ale o dokumentární pohled na Mozarta.
Samozřejmě že jsme si uvědomovali vše, o čem se potom vedly spory. V Amadeovi je legenda, metafora, kde se na modelu střetu génia s polotalentem vyjevuje problematika, která je běžná pro vztahy lidí v moderní společnosti. Navíc tragický osud geniálního muzikanta můžete ve filmu vybavit fantastickou hudbou, což byla jedna z jeho předností.
Jak s odstupem vnímáte skutečnost, že šlo o spolupráci tehdejší společnosti s člověkem žijícím v podstatě v exilu?
Byla to po mnoha letech první příležitost vytvořit umělecký tvar, který by se dal označil jako česko-americký. Samozřejmě to byla práce pod dohledem, tvůrčí tým byl značně profízlován, o některých jsme i věděli. Snažili jsme se nezabíhat do živých politických kontaktů, takže i ti, kdo nás měli pod dohledem, se chovali korektně.
Každý z české části pracoval naplno. Uvědomovali jsme si, že i pro Američany by to mohl být film v něčem převratný, protože málo platné, Mozart vznikal na podloží staletého kultivovaného vývoje, což jsme se snažili do filmu dostat. Producent Saul Zaentz dokonce uvažoval, že by se v Československu točila Nesnesitelná lehkost bytí podle Milana Kundery. Ukázalo se však, že nezískáme oficiální souhlas, takže nastoupil režisér Kaufmann a točilo se ve Francii.
Proč Češi nejdříve své velikány vynášejí do nebe a potom nad nimi ohrnují nos? Mám na mysli konkrétní příběh vašeho dalšího scénáře Božská Ema - Destinnová.
Někdy je to i naopak, Češi nad nimi ohrnují nos a uctívají je teprve posmrtně. Jan Neruda na toto téma napsal: "Rozlom si hlavu, nás Čechy nepochopíš. Věru takový stroj se ještě nevynašel, který by utáhl všechen ten nesmysl, jehož jsme my sami už sobě natropili. Máme-li v politice muže poctivého, ihned ho pošpiníme. Máme-li nějaký ústav ve svých rukou, zajisté jej zanedbáme. Pořád to námi škube, abychom si zasadili nějakou ránu; vlastními nehty si každou chvíli alespoň rozdrápeme obličej. Kdybychom měli národní a politickou svoji existenci zcela ve svých rukou, snad bychom šli a oběsili se."
Mimořádný člověk musí v Čechách minimálně ohluchnout nebo případně umřít, aby byl vzat na milost. V tomto ohledu máme zvláštní nutkání sami sobě ubližovat.
Jak se s tím lze vyrovnat? Když zůstanu u božské Emy, kterou zradí i milenec, je lepší chodit na ryby, jako to řešila ona?
Byla to krásná, talentovaná dívka z bohaté rodiny obletovaná doslova zvláštním spolkem ctitelů. Zamilovala se do Jindřicha Vodílka, instalatéra, syna karlínského školníka. Patřil k našim prvním závodníkům na kole. Existuje fotografie, na níž je s hrudí plnou medailí. Spojovala je nesmírně silná erotická vazba, jenomže Vodílek ji opustil. V Berlíně startovala světovou kariéru a byla ochotna kvůli němu ji opustit.
Destinnová se pokusila o sebevraždu, napsala divadelní hru Velocipedista, je autorkou zlidovělé písně Ta první láska to je všecko, ty ostatní už nejsou nic. Po celý život ho hledala obklopená Toscaninim, Carusem, Puccinim a vybírala si nešťastně. Všechny vztahy skončily krachem. Vymínila si, že jí do rakve dají Vodílkovu fotografii.
Destinnová se přece dostala i do hledáčku rakouské tajné služby.
Český odboj věděl, že je to žena vzdělaná, s trénovanou pamětí a tak ji využíval. Masaryk se o její práci zmiňuje ve Světové revoluci. O tom rakouská rozvědka věděla, což vedlo k tragickému konci. V Božské Emě jsem se k tomuto tématu přiklonil, protože jsem měl pocit, že lámání člověka policejní mocí je zase velice aktuální. Začal jsem s tím netuše, že se objeví Charta 77, takže jsem scénář psal jako svou vlastní chartu. Zázračnou shodou okolností se film podařil realizovat a takto na veřejnost i působil. Našlo to národní duši poraněnou, pokořenou, ale vnímavou.
V erbu máte Havlíčkovo motto: Kdo svůj národ miluje, nešetří ho. Nemáte pocit, že se lépe mají ti, kdo národu pochlebují, než ukazují na bolestné stránky historie?
Za starého režimu jsem byl vydáván za bořitele mýtů a opravdu jsme některé naše velikány mýtů zbavovali. Potom se situace změnila a já jsem se stal tím, kdo se zastává nesporných hodnot českých dějin i nesporných autorit. V posledním desetiletí se u nás vytvořila ve světě unikátní situace, kterou přirovnávám ke schopnosti štíra, který je schopen uštknout sám sebe. Nastoupili masivně lidé, kteří podrobují vše tak nelítostné kritice, až jim vychází, že jsme nikdy v národních zkouškách neobstáli, že jsme jenom druhořadý národ, že naše kultura je jenom odvozená, že nejsme schopni hospodařit ve vlastním domě. Podle mého názoru to vedlo k tomu, že oprávněné elementární sebevědomí je v nás zadusané.
Integrační proces Evropy je nezbytný a je třeba do něj vstoupit i za cenu toho, že budeme vystaveni ostrému větru, ale měli bychom tam vstoupit ne jako Čecháčkové nebo slouhové, ale podle Havlíčkova a Masarykova: Já pán, ty pán. Jako lidé vědomi si toho, že tento národní kolektiv, který prošel obrovskou dějinnou nepřízní, měl vždycky tolik sil, aby byl schopen Evropě přinést osobitý vklad.
Že Evropa očekává náš přínos, jsem sám poznal při setkáních týkajících se evropského kulturního dědictví. Chtěli ode mě výčet autorů prosazujících českou originalitu a ne parodii světových hitů.
To je záležitost, která nás zatěžuje několik století. Masový exodus, oslabování národního kolektivu způsobilo, že v průběhu staletí byla téměř jeho polovina vypuzena do exilu. Lidé, kteří zbyli, museli věnovat polovičku energie, aby přežili, a zbytek k vytváření autonomních hodnot. Přitom jakkoli byl národ oslaben, v kolektivním výkonu podal svědectví, která překročila významem hranice.
Co myslíte konkrétně?
Jako ve Středomoří vznikl typ Odyssea, hledače domova, jako pod horkým španělským sluncem vznikl typ Dona Juana, který útočí na absolutno, a Dona Quijota, který neustále srovnává iluzi se skutečností, jako v severském podnebí vznikl typ hledače Fausta a Mefista, několik fenomenálních výkonů se stalo naším odkazem světové kultuře.
Třeba legenda o Golemovi. Člověk si na obranu před pogromem vytvoří umělou bytost a vdechne jí život, tím si přisvojí výsadu boha. Tím, že si přisvojí výsadu boha, tak se mu dílo fatálně vymkne. To je přece fantazie, kterou můžete sledovat dál v židovské kultuře, až po Franze Kafku a v muzikální podobě u Gustava Mahlera. Fenomenálním výkonem je Švejk. Nemá domov, nemá rodinu, pohybuje se věčně na hraně bytí a nebytí, vystaven byrokratickému nesmyslu války. Nebo Čapek a jeho předvídavost robotů a mloků.
V čem vidíte projev zadusaného sebevědomí?
Jel jsem 28. října do panteonu Národního muzea a díval jsem se, jestli spatřím někde na okně vlaječku. Nikde. Chtěl jsem ji dát alespoň u nás, tak jsem se ji snažil v okolí koupit. "Nemáme." Až mi v galanterii řekla jedna prodavačka: "Jestli vám na tom tolik záleží, tak si řekněte tramvajákovi!" Nejde mi o fangličkářství, ale prostřednictvím tohoto symbolu se vyjevuje vztah k vlasti. A vlast jí říkáme, protože jí vládnu, vlastním ji. Skupina, která toto všechno rozleptala, ta jediná si mohla 28. října blahopřát.
Jakých vlastností si v životě nejvíc vážíte?
Máme to vyjádřené galerií postav, které tvoří páteř našeho národního života. Obrovská snaha poznat a držet se pravdy u Husa, u Komenského, Palackého, Havlíčka, Masaryka. Přitom pravdou nemyslíme jenom racionální poznání, pravda života zahrnuje i sféru emocí. Úporné hledání pravdy a odvaha držet se jí, jak se tomu nedávno říkalo žít v pravdě, to je nesmírně cenná deviza i pro budoucnost.