Článek
Čím jste se při tom řídil?
Byl jsem nelítostný především vůči sobě, protože člověk není prost omylů ani názorových posunů. Vybíral jsem si galerii lidí s několikerým významem a neřídil se myšlenkou o mrtvých jen dobré, nýbrž Masarykovým heslem: O mrtvých jen pravdu. Psal jsem tak, jak jsem zvyklý, vlastně foukat proti větru. Včetně toho, o čem jsem byl přesvědčen, že se k tomu už nebudu vracet, ke sporům o katedrálu.
Den sedmý, osmá noc, Božská Ema, Amadeus, to jsou filmová díla, která žijí. Jak na tu práci vzpomínáte?
Dostal jsem se k tomu z nouze. Odešel jsem na volnou nohu, abych se věnoval literatuře, ale jak víte, literatura je rozmar milionářů, dalo by se říci, na té se těžko zbohatne. Napsal jsem příběh U zdi, a aby mohl vyjít, režisér Jan Grossman ho označil jako scénář dramatu. Pak se toho chopil Otomar Krejča a vznikla z toho opravdu hra. S výdělkem sto padesát korun měsíčně. Takže jsem se obrátil k filmu a vznikla Svatba jako řemen.
Začal jsem s něčím, k čemuž jsem se nikdy necítil předurčen. Jarmark kolem natáčení je něco úplně jiného, než když píšete knihu. To jste na samotce. Jste sice obklopen spoustou postav, ale nesete kůži na trh. Film je týmová práce, které se každý snaží vtisknout vlastní rys. Ve filmu si vyděláte na živobytí, ale literatura je literatura.
S úctou je třeba vzpomenout na Nebeské jezdce, kteří jako film nezestárli.
To byla jedna z prací, které mě obrovsky bavily. Nejen z důvodu, že jsem cítil jistou morální povinnost odčinit křivdu, která byla na lidech, kteří nasazovali život, spáchána. Když režisér Jindra Polák přišel ještě s autorem předlohy Filipem Jánským, bylo jasné, že bude třeba věci proměňovat. Musel jsem to odromantizovat a vytvořit tragickokomickou situaci. Ale někdy se stane, že se člověk přitom pohybuje jako robátko ve vlažné vodě. Vše se vyvíjelo přirozeně.
A první reakce?
Představení mělo být v době, kdy už sem vtrhly armády, takže se vše odehrávalo až na podzim 1968. Ale letci, kteří tu žili, se dostavili v uniformách a došlo k tomu, o čem píšu. Přišel František Fajtl, poplácal mě po ramenou a řekl: Pašák. Všichni pracovali jako o život, protože věděli, že je v tom morální vazba.
Jste vyznavačem národní tradice v linii Hus, Komenský, Havlíček, Masaryk. Jak vidíte budoucnost takového hodnocení dějin?
Názory se dnes natolik rozštěpily, že se v podstatě polarizují. Jestli nějaký čas existovala snaha rozleptávat některé tradice českých dějin a relativizovat hodnoty, ať už jde o události, nebo hrdiny, dnes je situace taková, že proti sobě stojí prakticky dvě koncepce. Jsme svědky obrovského podceňování českých dějin, prakticky jde o jejich přepis. Jeden názor je plebejský, viděný zdola, demokratický, a druhý elitářský, asociální, vlastně nedemokratický.
Ono přešlapování z levé nohy na pravou, kdy se po jedné noze stejně nikam nedoskáče, ukazuje, že vítězí polopravda. Ono přepisování dějin nás vrací do minulosti, kdy jde takříkajíc o oltář a trůn. Musím se přiznat, že jsem vycházel z toho, že tento geopolitický prostor je nádherná zahrada, na níž je patrné dílo padesáti generací předků, kterým jsme zavázáni. Jakkoliv je to křižovatka, místo zájmu mocenských dobyvatelů.
Co je důležitý rys naší zkušenosti?
Několikrát jsme prožili, že byla společnost dekapitována – zbavena hlavy. Nucené exody byly většinou tak masivní, že poznamenaly demografickou strukturu. Musela odejít šlechta, učenci, intelektuální elita, a zůstali chalupníci, plebejci. Takříkajíc sůl země. To jsou ti, kteří vytvářejí hodnoty a nechtějí opustit rodnou hroudu a pospolitý dům. A tito lidé projevili regenerační schopnost, to vše v krátké době dostali na evropskou úroveň. Navíc se předkové domohli jisté noblesy, a sice humoru.
A humor provází i nejtragičtější momenty. Nikdy jsem nepochyboval o hodnotě češství. Dnes stojíme před tím, co lze nazvat hodinou pravdy, a věřím, že dokážeme být na úrovni historického úkolu. To je mé přesvědčení.