Zdeněk Mahler: Nemáme přebytek hrdinů

Já z té osmdesátky žádnou velkou vědu nedělám. Na letošní Vánoce se těším, protože zase budeme celý rod pohromadě. Já mám vnuky a vnučky rozeseté po celém světě. Jeden je na Harvardu, jedna v Heidelbergu, druhá v Anglii.

Nepamatuji se však, že bych ve svém dlouhém životě prožil Vánoce, které nebyly pěkné. Jde pokaždé o to, abychom měli sílu na chvíli vystoupit ze všech strázní, které nás každého obklopují a sužují, a respektovat odvěký odkaz těchto svátků: Štěstí, zdraví, pokoj svatý vinšujeme všem…

Podstata těch dnů sahá do dob, kdy lidé byli zcela závislí na přízni a nepřízni přírody. Zimní slunovrat byl pro ně znamením, že končí strastiplné období krátkých dnů, kdy slunce mizelo. Tma znamenala neúrodu a smrt. Váže se k tomu dodnes mnoho zvyků: Stromečku vstávej, ovoce dávej, je nový den. To všechno mělo dávné pohanské kořeny. Katolická církev, která je nemohla vyvrátit, si to přisvojila a obohatila.

Narodí-li se dítě, jako by se narodilo sluníčko přinášející spásu. To je fantastická symbióza. Narození Ježíše se však původně neslavilo 24. a 25. prosince, slavilo se 6. ledna, jak to dodnes slaví pravoslavná církev. Ani s těmi třemi králi z východu to moc nesedí, Jezulátko by tam na ně muselo v jesličkách čekat 14 dnů, než by k němu doputovali.

Pohádky jsou v různých zemích velice odlišné. Od baladických ke drastickým. My jsme měli dva velké pohádkáře, K. J. Erbena a Boženu Němcovou. Erben má dost těch drastických, Božena Němcová se je zase snažila prodchnout laskavostí a láskyplností. Já mám rád pohádku o Popelce, kde je motiv překonané nepřízně a samozřejmě happyend.

Už v časech totality jsem se snažil bořit mýty, kterými jsme se obelhávali. Ale odpor k tomu, abychom zakládali svůj život na lži a výmyslech, tady má tradici. Stačí vzpomenout na Masaryka. Ten kdyby vstoupil do našich současných problémů, ten by s tím sakra zacloumal. Za první republiky se taky kradlo, ale byl nějaký mravní maják, kterému se dnes kdekdo pošklebuje - Tatíček Masaryk. Když se prezident Masaryk dozvěděl, že je nějaký ministr zapletený do korupce, tak stačilo, aby mu nepodal ruku, a ten pán si sbalil fidlátka a šel. Dnes se ve vládnoucích vrstvách mluví o tom, že morálka je virtuální pojem.

:. Na křtu knihy New York. Vpravo velvyslanec USA Richard Graber, uprostřed malířova manželka Eva Fuková.foto: Právo/Petr Hloušek

Masaryk v politice obrovsky zhodnocoval vše, co souvisí s českými dějinami, a z nich dovodil, že česká politika musí být evropská, světová. Podařilo se mu na tom vybudovat ideu českého státu. Na čem je však založena idea současného českého státu? Žádná není! Nebo že každé hrábě hrabou k sobě? To údržbářství ze dne na den, to hokynářství?

Díváte-li se na české dějiny, vidíte, že ten, kdo své vlasti skutečně prospěje, ten to musí odpykat. Pak taky, že úroveň lidu, intelektuální i morální, bývá vyšší než u těch, kdo si osobují právo mu vládnout. Že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží? Nesmysl! Copak si takovouhle vládu zasloužíme?

Nepřízní dějin jsme byli mnohokrát dekapitováni, zbaveni hlav. Byly odtud vyhnány desítky českých šlechtických rodů a tisíce vynikajících měšťanských rodin, intelektuální elita od univerzitních učitelů po kněze. Ti, co zůstávali, byli nevolnicky přivázáni k panstvím, byli to plebejci. Jsme ve svém profilu plebejský národ.

Plebejství má však dvojí výklad. Jedni nad ním ohrnují nos, protože plebejci přežívali díky různým i nectným kompromisům a přikrčenosti, na druhé straně se vyznačovalo úpornou pracovitostí a schopností přežít. Díky nim jsme přežili, ale tu jejich ohnutou páteř si neseme dál. Lidé tady neumějí vystoupit s názorem, který si vyžádá jisté sebeobětování. Zploštění národního profilu způsobilo, že máme nedostatek přirozené noblesy, každodenního rytířství, šlechtického ducha, kultivovaného chování.

Za nejsilnější, nejobdivuhodnější větev naší literatury považuji větev, která zpracovává až děsivé jevy, ale vypráví o tom s fantastickým nadhledem a humorem. Vezměte si Havlíčka, Haška, Hrabala - to je noblesa plebejství, ta schopnost humorného nadhledu. Švejk tomu všemu kolem sebe rozumí, on jen musí simulovat - je úplně sám, bez rodiny, bez domova, stále se ve válečné situaci potácí mezi bytím a nebytím.

Začnu z jiného konce. Když jsme v Chicagu dělali film o Antonínu Dvořákovi, on tam v roce 1893 dirigoval na světové výstavě, navštívil jsem observatoř. Ukázali mi ohromnou mapu planety Merkur, která vznikla na základě snímků vysílaných z vesmírných sond. Je na ní kráter pojmenovaný po Dvořákovi. Má v průměru 120 kilometrů, to je jako z Prahy do Jihlavy. V jeho blízkosti je stejně veliký kráter, který se jmenuje po Gustavu Mahlerovi.

V době, kdy jsem pracoval na filmu Božská Ema, setkal jsem se s jedním profesorem astronomie, který zasedal v komisi pro pojmenování útvarů na planetách, a on mi slíbil, že se zasadí, aby jeden z útvarů na Venuši, které musí být pojmenovány po ženách, byl pojmenovaný po Emě Destinnové. A opravdu tam je. Takže máme tři krajany.

Je, náš rod má vypracovaný rodokmen. Už v době třicetileté války byli Mahlerové v několika vesnicích na Vysočině, jednou z nich jsou Kaliště, odkud pochází Gustav Mahler. Zajímavých příbuzných mám ale víc.

Moji předkové byli perleťáři, vyráběli perleťové knoflíky, další větev byli textiláci. Jedni z nich se zmohli na velkou fabriku v Německém Brodě. Její poslední majitel utekl před Hitlerem a měl nesmírně zajímavý osud, o kterém jsem se dozvěděl od klavíristy Rudolfa Firkušného.

Když společně s Bohuslavem Martinů prchali na lodi před nacisty do Ameriky, plavil se s nimi jakýsi Josef Mahler, majitel textilky, kterého ze všeho nejvíc zajímaly vynálezy ve fotografii a optice. Brali ho trochu jako barona Prášila. Když však přistáli v New Yorku, čekala tam na něho limuzína a vítali ho vysocí američtí důstojníci. On totiž původně vynalezl polaroid a navíc vymyslel navigační systém, který velmi pomohl americkému loďstvu ve válce proti Japoncům.

:. Před několika dny křtil svou knihu New York, napsanou v roce 1964. Ilustroval ji Vladimír Fuka, který emigroval, a kniha pak nesměla vyjít. foto: Právo/Petr Hloušek

Jiný příbuzný stejného jména jako já mi zase způsobil zajímavé nedorozumění. Doneslo se mi, že si na mě herec Oldřich Nový stěžuje, že jsem hrozně nevděčný, protože mi dal v lágru boty a já díky těm botám na útěku přežil. A že jsem mu ani na znamení vděčnosti nenapsal nějakou roli.

Jednou jsem tedy zašel do Činoherního klubu, kde hrál v Hodinovém hoteliérovi, a o pauze jsem zaklepal na jeho šatnu. Představil jsem se mu, ale on mi nevěřil. Snažil jsem se mu vysvětlit, že si mě plete s jiným příbuzným, který s ním opravdu v lágru byl. Neuvěřil.

Jenže považte, že jsem pak po letech nahlédl do Terezínského sborníku, kde jsou jména všech lidí, kteří Terezínem prošli. Je tam 27 Mahlerů. Najednou koukám, byl tam i Zdeněk. Opravdu se na útěku zachránil, nějaký čas žil ve Zruči a pak emigroval do Kanady. Oldřich Nový se nepletl.

V dějinách se člověk může velice často mýlit, protože vyznává určité dobové pravdy i omyly, ale k tomu, o čem je přesvědčen, ho dovedly životní zkušenosti a je za to ochoten položit hlavu na špalek. Takže i Julius Fučík, který se stal obětí svého kultu, se dostal na pranýř a začalo se říkat, že jeho Reportáž psaná na oprátce je podvrh, že mluvil a byl vlastně udavač. Já jsem rukopis té reportáže viděl. Je skutečně na 167 lístcích toaletního papíru, není to žádný podvrh. Už jsem dávno volal po tom, aby se ustavila historická komise, který by reportáž prozkoumala a došla k pravdě. Komise byla ustavena, rukopis byl podroben i zkoumání na kriminalistickém ústavu a byla potvrzena jeho pravost.

I když jsem věděl, že mi to nic dobrého nepřinese, jen smršť ideologické zášti, usiloval jsem o to, aby se rukopis vydal jako faksimile. Vloni to vydalo Ottovo vydavatelství, všechny ty lístky se oskenovaly, na poslední chvíli, protože jak to bylo psané tužkou, rukopis už mizí.

Vyplynulo z toho, že Fučík až do heydrichiády mlčel, až při výsleších poznal, že pozornost gestapa je zaměřena na Olbrachta, Halase, S. K. Neumanna, Nezvala, Seiferta, V. Vydru, J. Frejku a V. Černého. Po sedmi týdnech výslechů, kdy už byl celý rozbitý a bez zubů, mu došlo, že mlčením nikomu nepomůže. Začal mluvit a snažil se odvést pozornost od těchto ohrožených lidí. A nikdo z nich nebyl zatčen, nikdo z nich nebyl popraven. Ten člověk jim prokazatelně pomohl. A já si takového člověka, jeho morálního gesta, nemohu přestat vážit.

Nemáme v naší historii přebytek hrdinů a vysílat na druhou popravu lidi, kteří se mravně osvědčili, neublížili… I když to, v co věřil, pak v tom čingischánském podání vedlo k hrůzám a naprostému debaklu.

Katedrála svým smyslem by měla lidi bez ohledu na konfesi sjednocovat, vést k porozumění. Je unikátní v tom, že má duální charakter: svatyně i symbol české státnosti. O tom svědčí 22 korunovací, hroby našich králů včetně husitského Jiříka z Poděbrad. Spor, který vyvolala církev o tom, zda patří církvi, nebo státu, je nešťastný. Od samotného počátku jsem tlačil na to, aby to stáhli od soudu a vrátilo se to na úroveň, kterou si katedrála zasluhuje. Tedy na dohodu mezi prezidentem, kardinálem, předsedou vlády a předsedou parlamentu, na domluvu na nějaké společné péči.

Církev však trvala na soudním řešení. V roce 1999 se skupina lidoveckých poslanců obrátila na Ústavní soud a napadla zákon z roku 1954 jako komunistický. Ten zákon přitom bral pouze na vědomí, co tady už dávno existovalo od roku 1918: že areál Hradu je vlastnictvím čs. lidu. Pokud by se na tomto zákonu mělo něco měnit, tak to musí udělat parlament, vláda, prezident, to nepřísluší žádnému soudu, soud je od toho, aby dohlížel na dodržování zákonů. Všechny ty další tahanice jsou trapné. Včetně toho, že kardinál Vlk vyhrožuje štrasburským soudem.

Máte pravdu, leží tam spousta žalob od sudetských Němců či od šlechtických rodů, z nichž mnohé tady získávaly majetky jako válečnou kořist. Ti soudci tam samozřejmě neznají historické souvislosti, takže si domyslete, na co je zaděláno. To všechno ukazuje naše složité geopolitické postavení, kde jsme vždycky překáželi velmocím a ty velmoci se nás chtěly zmocňovat. Padesát generací našich předků zvelebovalo tuto zemi na zahradu - divme se, že kdekoho láká.