Článek
V osmnácti letech byl zatčen a několik let strávil v nacistických koncentrácích, kde působil jako písař, který evidoval všechny mrtvé. Děsivé zážitky, výčitky svědomí a pochyby o sobě samém ho provázely celý život.
Výstava Zbyněk Sekal 100, jež trvá v pražském Museu Kampa do 2. července, je retrospektiva představující ho jako nadaného sochaře, nápaditého malíře, svébytného grafika i autora důmyslných skládaných obrazů. Vznikla u příležitosti jeho nedožitých stých narozenin.
Kurátorka Ilona Víchová nechala výstavu rozdělit do několika tematických celků. Jeden z nich se jmenuje Válka. Právě v něm najdeme neuralgický bod Sekalovy výtvarné tvorby. Umělcův duševní stav, který zavinil ozbrojený konflikt, nejlépe vyjadřuje Autoportrét z roku 1946. Minimalistické zobrazení hustých černých tušových linií akcentuje expresionistický výraz tváře.
Ještě více naturalisticky působí akvarel Dvě ženy a oběšenec (1945), na němž visí popravený vyhublý muž a vedle něj křepčí v jakémsi delirantním tanci dvě nahé dámy. Apokalyptická atmosféra vzpomínek na tábory smrti je v tomto případě téměř hmatatelná.
Také v kapitole Berlín narážíme na více či méně skryté hrozby bipolárního světa. A právě toto město, v jehož západním sektoru byl autor v roce 1969 na stipendijním pobytu (a rozhodl se tam pro emigraci), představovalo symbol násilného rozdělení světa zdí (vznikla roku 1961). Dřevěný reliéf Berlin (1970–1980) připomíná labyrint vytvořený spletenými ulicemi. Za každým z rohů však čeká na bloudícího člověka nějaké překvapení, stejně jako v reálu.
Kapitola Vídeň, kterou Sekal považuje za nejmilejší město, v němž žil, už ukazuje tendence odpoutat se od minulého. Dřevěné klece, které nazývá schránkami, však působí jako vězeňské cely, a prostorové objekty, které do nich umístil, zase evokují vězně.
Možná chtěl právě do nich symbolicky uzamknout své traumatizující vzpomínky a odpoutat se od nich, protože se mu doširoka otevřel nový, svobodný svět.
Může se vám hodit na Firmy.cz: Museum Kampa