Článek
Potvrdil se tak fakt, že spolu s filmem o Dylanovi I `m Not There Scorseseho krajana Toda Haynese a o koncertu Lou Reeda v Berlíně dalšího Američana Juliana Schnabela tvořil „stounovský“ film skvělou kolekci hudebních filmů, které festival představil.
Martin Scorsese patří k naprosté špičce amerického filmu a ve svých 66 letech má na svém kontě vedle několika Oscarů a Zlatých glóbů za hrané snímky i takové hudební skvosty jako New York, New York (1977) s Robertem De Nirem či záznam koncertu bývalé Dylanovy kapely The Band ve snímku The Last Waltz (Poslední valčík) z roku 1976.
Monstrózní turné kapely po celém světě ji stále drží v popředí zájmu fanoušků a sbírka filmů o nich či natočených koncertů je rovněž obrovská. Za přibližně 18 snímků jmenujme proslulý Gimme Shelter (1969), který zachycuje i události kolem Altamontského koncertu se střetem s Hells Devils a zabitím několika diváků.
Režisér Stouny přemluvil a dobře udělal
Scorseseho film se od všech přecházejících snímků výrazně odlišuje – je sice záznamem jednoho koncertu v newyorském Beacon Theatre na podzim 2006, ale právě prostředí a způsob natáčení snímek učinily unikátní.
Celkem malé divadlo vybral režisér úmyslně a pak přesvědčil Micka Jaggera a ostatní, aby v něm zahráli, přestože chtěli původně úplně něco jiného: natočit monstrózní koncert z turné Bigger Bang na pláži v Riu de Janeiru. Pro to si Scorseseho vlastně vybrali ale ten jim to brzy rozmluvil a přesvědčil je o opaku. S přímluvou Keitha Richardse nakonec Jagger kývnul.
Rolling Stones při zahájení filmového festivalu Berlinalefoto: Reuters/Johannes Eisele
„Chtěl jsem zachytit hudbu a jejich akci na scéně, chtěl jsem docílit toho, aby se diváci cítili při sledování snímku jako by byli se skutečnými Stouny na jednom pódiu,“ vysvětluje režisér svůj úmysl.
Přes krátkou dobu na zkoušení a díky vstřícné spolupráci kapely vznikl film s obrovskou energií a tempem.
Film má i částečně politické pozadí
Film má i částečně politické pozadí -– koncert byl akcí pro charitatívní Nadaci bývalého prezidenta Billa Clintona, takže na začátku vidíme při zkoušce návštěvu Clintonovy rodiny a přátel (i polského prezidenta Kwašniewského). Samotný koncert pak Clinton uvádí.
Pro dvě hodiny snímku vybrali Stouni speciální play list skladeb - z dvaceti písní zazní klasika typu I Can`t Get No Satisfication, ale i málo slýchané bonbónky jako You Got the Silver s Keithem Richardsem či s Jaggerem krásný slaďák, který napsali pro tehdejší Mickovu milenku Marianne Faithfull, As Tears Go By.
Vrcholné okamžiky snímku jsou ty s oběma pozvanými hosty: vedle mladé dračice Christiny Aguilery to byl sedmdesátiletý bluesový matador Buddy Guy, který si se Stouny zahrál jednu píseň a který doslova zvedl celý sál ze sedadel.
Dynamická kamera a střih
Vedle obrovské dynamiky a energie – jako vždy vévodí nezničitelný Jagger –zaujme práce mnoha kameramanů a střih. I když jako hlavní je uváděn Robert Richardson i další jsou nositelé Oscarů (kupř. John Toll), vládne jim však režisér, jehož typické úsečné pokyny na začátku a na konci snímek neskrývá a který v úplném závěru čeká na utíkající Stouny za pódiem.
Pro znalce koncertů kapely je film mimořádnou příležitostí zachytit i komunikaci mezi členy kapely, která je jinak ve velkých prostorech skryta.
Mick Jagger na koncertě v Brněfoto: PRÁVO/Lukáš Táborský
Aby divák tempo vydržel jsou do koncertu šikovně zařazeny archivní ukázky z rozhovorů s Jaggerem a dalšími od 60. let.
Scorsesemu se podařil natočit snímek, který určitě nikoho nezklame a dokonce rehabilituje Stouny v očích těch, kterým se některé poslední koncerty kapely nelíbily a kteří mluvili o jejich ustrnutí.
A uvědomíme-li si, že Martin Scorsese ho natočil vlastně jako „vedlejšák“ při natáčení Skryté identity, pak musíme režisérovi vyslovit hluboké uznání za patrně nejlepší snímek o legendární kapele.
Rolling Stones (Shine a Light)
Rolling Stones (Shine a Light)režie: Martin Scorsese, kamera: Robert Richardson,
střih: David Tedeschi, USA 2007