Zářivý ráj s pekelnými bestiemi, to je umělecká vize Raqiba Shawa

Devětatřicetiletý Raqib Shaw je v současné době mezinárodní hvězdou podobně jako Damien Hirst a Matthew Barney, i když před pár lety byl mimo Londýn téměř neznámým umělcem. Výrazně na sebe upozornil v roce 2007, když byl jeho monumentální triptych s názvem Zahrada pozemských rozkoší prodáván u aukční síně Sotheby’s za neuvěřitelnou sumu 5 490 000 amerických dolarů. Přes noc se z tehdy třiatřicetiletého umělce stala senzace.

V Shawovi bublá dvojí zkušenost diametrálně odlišných světů, východní a západní kultury. Právě kolizí těchto tradic je ovlivněno jeho cítění a vizuální jazyk. Rozkódovat alegorické způsoby vyprávění není snadné. Interpretací totiž může být tolik, kolik je zkušeností samotných diváků. Navíc krása dostává v Rudolfinu obludné obrysy.

Skvostné barvy na první pohled odvádějí pozornost od skutečné výpovědi, kterou Shaw do svého díla vkládá – ráj, který je po čertech blízko peklu. Napůl lidské a napůl zvířecí bytosti mají doširoka otevřená křičící ústa a jejich oči jsou oslepené nebo krvácejí.

Na plátně umělec rozvíjí divoké, dramatické příběhy a fantastické scénáře, všudypřítomná je mravní zchátralost, posedlost násilím i perverzní sexuální rozkoš, doprovázená vinou a utrpením. Jeho dekadentní a extravagantní malba je vyprávěním o osobní cestě. Sám Shaw prozradil, že maluje vlastní deníky, a své obrazy popisuje jako „tanec krásy a násilí“.

Cituje příběhy z antické mytologie i křesťanské tradice, orientální bajky, Kámasútru, literaturu a poezii. „Moje obrazy jsou metaforou toho, jaké jsme ve skutečnosti my lidé bestie. Ukazují naši společnost,“ tvrdí nepřehlédnutelný autor, jenž si rád hraje ve sféře umění na Stvořitele či bláznivého šlechtitele nových druhů.

Svědčí o tom například cyklus Rozmarné šelmičky. Bestiář zpitek. tvořených stvoření, zvířat s antropomorfními rysy i fantaskní obludy (páv s medvědí hlavou nebo zmutovaná veverka) slouží k vykreslení rozverně strašlivé, sur -reální fantazie: „Užívám si spous -tu legrace… Kresba kuřete/kohouta, kterou jsem právě dokončil, se jmenuje vulcock, protože je to hybrid. Je to sup a je to kohoubarvy Tělo kohoutka se supí hlavou. Vytvořil jsem mnoho takových hybridů, je to skoro jako stvoření jakéhosi podivného vesmíru.“ I v dalším cyklu Ztracený ráj se ocitáme v exotické džungli se zmutovanými stvořeními. Na stromech jsou místo ptáků vlci nebo levharti.

Shaw používá zcela jedinečnou techniku reliéfní malby, vzdává tím hold tapisériím a zlatnické práci renesančních umělců, a s trochou nadsázky bychom mohli říci, že jeho obrazy působí jako šperky, jelikož plochý povrch barev je dozdobován pozlacením a polodrahokamy. Jeho modrá je podobně přitažlivá jako ta slavná Dürerova míchaná z kamene lapis lazuli a velice neobvyklý je i způsob, jakým indický umělec nanáší barvu. Používá dikobrazí ostny.

„Když jsem začínal, nedělal jsem olejomalby. Vždyť jedna tuba byla hrozně drahá. Tak jsem si pořídil nejlevnější interiérové a začal jsem s nimi experimentovat,“ vzpomíná s tím, že by za krabičku olejových barev tehdy dal tolik, kolik měl na čtrnáctidenní stravování.

Jeho malby mají vnitřní dynamiku i špetku ironie. Premiérově je vystaven kruhový obraz Sv. Šebestián v makových květech čerpající z křesťanské ikonografie. V umělcově vizi se Šebestián nachází v poli krvavě rudých vlčích máků a čelí útoku děsivých opičích válečníků. Mák, symbol spánku a míru, byl v klasické mytologii symbolem zmrtvýchvstání. Spojován je také se vzpomínkou a padlými vojáky.

Největší z vystavených děl je zatím nedokončené plátno o rozměrech přibližně třikrát deset metrů. Vytvářel je deset let: „Zachycuje můj život do osmnácti let, dobu, kdy jsem vyrůstal v Kašmíru. Je v něm plno vegetace, stromů, zvířat, ale i různých osamělých bytostí.“ Vrcholem výstavy je objekt ze série Nepřítomnost boha. Blyštivá socha muže s ptačí hlavou bojuje anebo smilní s humrem, jehož krunýř zdobí černé diamanty, safíry a rubíny. Z pevného sevření se však dostat nemůže. „To já sloužím umění. Nechávám své dílo rozhodnout, kam by chtělo jít,“ dodává Shaw.

Poprvé se setkal se západní tvorbou, když se v šestnácti letech procházel londýnskou Národní galerií. Hluboký dojem na něj udělal německý renesanční malíř Hans Holbein stejně jako další středověké obrazy plné narážek na morální hodnoty. Silnou inspiraci objevil i v díle Holanďana Hieronyma Bosche, který, jak víme, člověka nevyobrazoval zrovna lichotivě.

Raqib Shaw se narodil v roce 1974 v indické Kalkatě do rodiny obchodníka s drahými koberci, látkami a šperky. Vyrůstal ovšem v Kašmíru. Často prý zůstával doma sám, neměl mnoho přátel ani televizi, která by jej bavila. V dospívání hltal anglickou klasiku, zážitkem pro něj byly Miltonův Ztracený ráj a Bouřlivé výšiny od Emily Brontëové. V roce 1998 se Shaw přestěhoval do Londýna a krátce pracoval pro rodinný podnik. Brzy zjistil, že jeho životní cesta není v prodejně luxusních koberců a dal se na studium výtvarného umění na Central Saint Martins College of Art and Design. Na univerzitní léta ovšem nevzpomíná úplně s láskou. Spolužáci jej údajně považovali za „ušlechtilého divocha“.

V osobní rovině působí Raqib Shaw excentrickým dojmem, který podporuje jeho těžko popsatelný ohlušující smích. Miluje Mozarta a Paganiniho, má slabost pro řezané květiny, bonsaje a své psy. Říká se, že mu patří nejlepší sbírka bonsají v Evropě.

Shawovo dílo se velmi těžko srovnává s něčím jiným. Je navýsost svérázné. Navíc žádná reprodukce nedokáže věrohodně přenést zářivost těchto obrazů. „Jestli mé dílo dokáže lidi inspirovat, pak je moje poslání na zemi splněno,“ vzkazuje umělec.