Zapomenuté sochy zachraňují z bláta i před zkázou

O Ikarovi Rudolfa Svobody, který byl původně umístěn v menze koleje Větrník v Praze a vznikl v letech 1968-1974, se dozvěděli náhodou v roce 2020.

„Na facebookové stránce Vetřelci a Volavky sochu ukazoval jeden člověk a se svolením developera ji nabízel. Koleje se zrovna demolovaly a socha musela v ten den pryč,“ popsal Jindřich Gubiš ze Spolku za estetiku veřejného prostoru, který se Ikara ujal.

O sochu měla zájem i galerie hlavního města Prahy, ale ta nebyla schopna v jediném dnu vše zorganizovat, a tak parta nadšenců z Liberce zapřáhla vozík k autu a vyrazila do Prahy pro dílo.

Ze svého sochu koupili, dovezli do Liberce a vymýšleli, kam s ní. Trvalo to několik let, než se podařilo najít správné místo.

„Socha je určena pro veřejný prostor, a proto by také ve veřejném prostoru měla být, a ne stát někde schovaná. Vymýšleli jsme, kam ji dát,“ líčil Gubiš. Nejprve přicházel v úvahu kampus liberecké univerzity, ale tam by byla částečně venku, a tak místo zavrhli. Nakonec našla nový domov na nádraží, kde Správa železnic se zavěšením Ikara ke stropu souhlasila.

Socha tam působí až nepatřičně, ale to byl účel. Bájná bytost je s okolím v kontrastu, ať už jde o holandské štuky na zdech nebo vizuální smog v okolí. Ale i díky tomu zaujme.

„Ikaros doplňuje sochu, kterou jsme vloni vrátili před budovu nádraží. Dívku s holubicí od sochaře Josefa Václava Pekárka. Ta se v Liberci objevila v 50. letech, avšak její vznik je datovaný do let dvacátých. Nejprve stála před nádražím, pak se přesunula na Husovu ulici a následně do parku Budyšínská. Nám ale bylo líto, že tak kvalitní socha není na očích více lidem,“ vzpomínal zakladatel spolku.

A protože jde nadšencům nejen o sochy, ale i zlepšování veřejného prostoru, vzali si za své změnit i tehdy žalostný stav zpustlého přednádraží.

„Říkali jsme si, že návrat sochy na původní místo bude současně start okrášlení celého prostoru. Znamenalo to prořezat túje, které vytvářejí bariéru a stíní a vysázely se tam stromy. Chodí tam spousta lidí, a když někdo přijede do Liberce, chceme, aby viděl něco pěkného, kultivovaného,“ řekl Gubiš.

Prostor tak nejen prokoukl, ale také v něm vznikla legální stěna pro sprejery, která je mezi pouličními umělci oblíbená.

„Líbí se mi kontrast současného street artu s tradičně pojatou sochou. Mně to napětí přijde dobré. A hlavně kulisa se neustále proměňuje,“ míní Gubiš.

Spolek za estetiku veřejného prostoru od roku 2016, kdy jej tři přátelé založili, koupil či našel nové útočiště i pro řadu dalších uměleckých děl.

Například v místě, kde stojí nyní Dívka s holubicí, býval tendenční pomník připomínající konec války od Štefana Nejezchleby. Řadu let ležel v technických službách a o pískovec, z něhož je vytvořen, měli zájem mnozí kameníci. Parta kamarádů se ho ale ujala a našla mu nové, důstojné místo v Krásné Studánce.

Doslova z bláta a stínu z libereckého parku naproti Liebiegově vile vyzdvihli umělecké dílo s názvem Po válce od Slavoje Nejedla. Organická, abstraktní věc zářila v Liberci v roce 1969 na výstavě Socha a město. Po jejím skončení ji město koupilo a umístilo do parčíku, tam ji ale postupně vytlačily úpravy a nový Památník obětem komunismu. Nejedlovo dílo tak už připomínalo spíš zabahněný a nazelenalý kámen.

„Přišlo nám velice nedůstojné, jak se stavíme k pozůstatku tak významné výstavy. Nakonec jsme po konzultaci se spoustou odborníků našli pro sochu nové místo v parku Clam-Gallas, kde je dokonce umístěna na soklu a podle mého se tam docela pěkně vyjímá,“ dodal Gubiš.

U založení spolku stáli tři přátelé, později přibyl čtvrtý. Ale s pomocí i podporou se k nim přidávají další.

„Pomáhají kamarádi, ať z památkového ústavu, z Kanceláře architektury města, a další lidi, kteří se naskytnou při řešení naší věci. Máme třeba kamaráda jeřábníka, který nám pomáhá přesouvat sochy,“ vysvětlil Gubiš a podotýká, že spolek vnímají i lidé. Často se na ně obrací s informacemi i žádostí o pomoc.

„Pro nás je to ale volnočasová aktivita, kterou děláme s vášní. Všechny sochy kupujeme ze svého, nikdo nám nepřispívá, ani o granty nežádáme. Někdo sbírá známky, někdo se stará o veřejný prostor, to je myslím v pořádku,“ uzavřel Gubiš.

Nedávno poslal na ministerstvo kultury žádost o prohlášení sochy Dívka s holubicí za kulturní památku. Zatím odpověď nemá, ale pokud uspěje, bude to podle něj tečka za vším úsilím, které spolek dílu věnoval.