Článek
Tohle pro někoho snad skeptické, pro mne realistické mínění vyjádřil v doslovu skrovné knížky Žít svobodně je umění, kterou pro nakladatelství Jitro přeložil z francouzštiny Matěj Turek.
Jde o deníky psané v noci, které ze svého šuplíku vyňala Rosely Chenu. Někdy je docela šikovné být mladou ženou, a navíc Francouzkou!, poznamenala si do bloku, když v červenci roku 1969 neohlášeně přepadla jinak dosti nerudného profesora Václava Černého v jeho rodné vsi blízko Náchoda – a nebyla vyhnána.
A jak pomoci? Křikem!
Chtěla vědět, jak žije on a další ohrožení intelektuálové a spisovatelé a zdali jim může jako zástupkyně Mezinárodní společnosti pro svobodu kultury nějak pomoci. Žijeme tady jako v prezervativu, odpověděl jí tázaný. A jak pomoci? Křikem!
Na stejnou otázku jí podobně v roce 1972 opáčil Jan Skácel: Západní tisk musí kritizovat a nedělat žádné kompromisy. Ale odpověď na dotaz po zdejší nesvobodě už byla skácelovštější:
Jsou různé svobody, podle toho, na koho se v řeči obracíte. Roselyne Chenu navštívila v letech 1969 až 1980 Prahu, Brno a Bratislavu celkem čtyřikrát a jejími průvodci byli kromě těch již zmíněných i Jan Patočka, Bedřich Fučík a na Slovensku Dominik Tatarka a profesor Vantuch.
Začínám rozumět zdejší situaci. Intelektuálové tu nežijí v bídě, ale v úmoru. A: V Praze literatura zcela zjevně zemřela, v Bratislavě jako by byla jen podvázaná, vybírám ještě z deníku, který si psala pouze pro vlastní potřebu a pro informaci francouzské intelektuální veřejnosti.
Jak to tehdy chodilo v pohostinství?
Ale i pro nás je dobré připomenout si, jak to tehdy chodilo – a třeba v pohostinství. Poslechněte si tohle: Po kratičké návštěvě u Dominika Tatarky se usazujeme na večeři do malé maďarské restaurace.
Nebylo ještě ani sedm hodin a restaurace je prázdná. Je pátek a stálí hosté odjeli na víkend… Jelikož nikdo další nepřišel, byli jsme v půl deváté vyhozeni.
I takhle to v těch časech a v zemi bez turistů chodilo… Nebo chodí?
