Článek
Z hlediska kvality je ovšem přehled neméně pestrý: od filmů, které mohou usilovat o domácí, případně i mezinárodní ceny přes průměr až po snímky plevelné, na které přišlo do kin minimum diváků a kritika neměla kde pro ně vzít vlídné slovo.
Na špičce letošní sklizně je nicméně víc filmů, než kolik je například nominací na Ceny české filmové kritiky. Do těch se probojovaly (abecedně) filmy Alois Nebel režiséra Tomáše Luňáka, Dům Zuzany Liové, Nevinnost Jana Hřebejka, Osmdesát dopisů Václava Kadrnky, Perfect Days Alice Nellis, Poupata Zdeňka Jiráského a Rodina je základ státu Roberta Sedláčka.
Přinejmenším v některých kategoriích k nim však určitě patří ještě Lidice Petra Nikolaeva, Cigán Martina Šulíka nebo Vendeta Miroslava Ondruše, na které se v nominacích nedostalo patrně právě proto, že nominace jsou pouze tři. Sympatické nepochybně je, že mezi deseti nejlepšími je polovina filmů debutujících režisérů a většinou zároveň scenáristů, což je pro budoucnost českého filmu nadějné.
Ke smutnějšímu zjištění však dojdeme, když se podíváme na návštěvnost: z této desítky zhlédlo jedině historické drama Lidice kolem půl miliónu diváků, zatímco komedii Perfect Days jen necelých 200 tisíc, Nevinnost 150 000 a Aloise Nebela necelých 100 000 diváků. O číslech ostatních filmů ani nemluvě...
Pouze přes tři čtvrtě miliónu diváků přišlo na Muže v naději Jiřího Vejdělka, což jasně ukazuje, za co jsou lidé ochotni platit vstupné: vedle zahraničních 3D podívaných za velmi nenáročné komedie. Ostatní jim – pokud je to vůbec zajímá – stačí na DVD a v televizi. I z tohoto hlediska je poněkud udivující, že se letos do kin dostalo sedmnáct dokumentů. Vysvětlit to lze nejspíše tím, že uvedení v kinech je podmínkou toho, aby mohly usilovat o filmové ceny, než že by mělo tolik diváků zájem na ně chodit.
A pak je tu ještě skupina filmů, jejichž vznik lze vysvětlit fakticky jen tím, že dostupná technika umožňuje točit každému, kdo si ji pořídí. Což je v pořádku, od toho tu technika je. Jenže podivná vstřícnost distributorů způsobuje, že cokoliv kdokoliv natočí, dostane punc filmového díla.
Do kin tak přicházejí snímky jako například Ostrov svaté Heleny, Rekvalifikace či Westernstory, za které vybírat vstupné hraničí takřka s podvodem, neboť nesplňují ani parametry profesionální práce. Lidé na ně sice nechodí, takže zdánlivě o nic nejde. Jen to kazí celkovou bilanci a snižuje důvěru v český film. S tou ovšem dost bezprostředně souvisí ochota ho financovat. A to už se může týkat i profesionálních tvůrců.
