Zánik světa podle Larse von Triera

Ten uvedl včetně letošního ročníku už dvanáct jeho filmů a šest odměnil, z toho Prolomit vlny Velkou cenou a Tanec v temnotách Zlatou palmou.

Zatímco loni Trier šokoval Antikristem, který rozdělil publikum na dva nesmiřitelné tábory, tento rok provokoval nesrovnatelně víc svým stupidním žertováním o Židech a Hitlerovi a vysloužil si za to vyhnání z festivalu.

Titulek z francouzských novin „Cannes zabilo svého miláčka“ byl ale výstižný jen částečně – porota ohodnotila herecký výkon Kirsten Dunstové jako nejlepší, a Melancholia se tak navzdory skandálu, jaký festival nepamatuje, ocitla na seznamu oceněných děl.

Není divu – ženské postavy patří k nejsilnějším stránkám Trierových scénářů a jejich představitelky dokáže režisér dovést k hereckým výkonům, které mnohdy překvapí, ať to byla kdysi debutující Emily Watsonová v Prolomit vlny, zpěvačka Björk v Tanci v temnotách, Bryce Dallas Howardová v Manderlay, nebo nyní Dunstová, která v Melancholii podává životní výkon.

Snímek Melancholia je podobenstvím o zániku světa, přičemž katastrofa, kdy velká planeta pohltí menší Zemi, je obrazem zkázy, kterou si neseme v sobě stavem svých duší. Hlavní hrdinka, lehkomyslná Justine, se v první části filmu vdává. Po trierovsky laděném, až nadpozemsky krásném začátku, který se odehrává na luxusním zámku na břehu moře, však přichází jako obvykle psychické peklo.

Justine ještě na hostině podlehne melancholickému stavu a obklopena nejbližšími, kteří čekají, že teď bude konečně šťastná, se propadá na jeho dno. Právě ono očekávání, všeobecné pokrytecké veselí, zmatek a pod tím vším nefunkční rodinné vztahy včetně vědomí, že ženich není ten pravý, tento propad nastartují.

Dál už sledujeme hrdinku jen v dokonalém obrazu deprese, která ji vede až k maniakálnímu jednání. Hrdinku emociálně těžce narušenou, pravý opak sice úzkostné, ale racionální sestry Claire (Charlotte Gainsbourgová), po níž se jmenuje druhá část filmu.

Claire a její rodina se pak stávají pro Justine útočištěm – a obě sestry se nakonec společně chystají na blížící se planetární katastrofu, zobrazenou už na začátku filmu. Neboť – jak tvrdí Trier – nejde o to, co se stane („život na Zemi je peklo“), ale jak se to stane. Budiž řečeno že Melancholia jako celek kvalit Trierových starších filmů nedosahuje. Je hodně manýristická, režisér si především hraje s krásnými obrazy, ať ukazuje svět vnějšího luxusu s projížďkami na koních úchvatným parkem, nebo depresivní stavy mysli.

K tomu působivá Wagnerova hudba z Tristana a Isoldy a bezchybné herecké výkony obou hlavních představitelek i dalších herců – Stellana Skarsgarda a jeho syna Alexandra, Kiefera Sutherlanda, Johna Hurta či Charlotty Ramplingové.

Melancholia je tak nesporně pozoruhodnou podívanou, ale nic nového nad již dobře známé vlastní, léta programově zdůrazňované deprese (režisér se z nich prý léčí právě depresivními filmy, ty komediálně laděné ho naopak do melancholie uvádějí) Lars von Trier tentokrát nepřináší – a na rozdíl od loňského, na pohled nesnesitelně drsného a uvnitř silného Antikrista, ani nešokuje. Nejspíš proto se v Cannes rozhodl šokovat alespoň svými výroky.