Článek
Kterou pražskou stavbu navštěvujete nejraději?
Nedokážu vybrat jedinou. Ráda objevuji nové budovy, které v nadcházejícím ročníku otevíráme. Málokdy se do nich vracím opakovaně, ale cítím k nim poté jiný vztah, když okolo projíždím nebo si na ně vzpomenu. Vždycky mám velkou radost, když se objekt podaří do festivalu zapojit.
Do letošního ročníku zasáhla pandemie koronaviru. Jak moc se kromě přesunutí z květnového na zářijový termín odrazila v jeho přípravách?
Několik majitelů budov nám zrušilo účast v náhradním termínu, z původních osmdesáti pěti jich zbylo třiasedmdesát. Práce se nám dosti zkomplikovala, de facto jsme festival začali připravovat celý znovu. Opět jsme vykomunikovali budovy, určili nový termín pro přihlašování budov, znovu se spojili s dobrovolníky… Přes prázdniny se obvykle nadechneme a sepíšeme závěrečnou zprávu, v září začínáme chystat další ročník. Letos je to úplně jinak.
Jak to bude vzhledem ke komplikacím v příštím roce?
Festival se nebude posouvat. Na podzim se obvykle koná mnoho kulturních akcí včetně těch zaměřených na architekturu, proto od počátku připravujeme festival v jarním termínu. Open House Praha 2021 se tedy bude znovu konat v květnu, jen přípravy se nám o několik měsíců zkrátí.
Leitmotivem je tentokrát Architektura pro všechny…
Tento slogan je velmi rozšířený u partnerských měst sítě Open House Worldwide, protože vyjadřuje podstatu festivalu. Akce má být přístupná široké laické veřejnosti, včetně rodin s dětmi, ale třeba i znevýhodněným osobám. Architekturu vnímám i v sociálních přesazích, proto například pořádáme komentované prohlídky ve znakovém jazyce.
Letos poprvé chystáme prohlídky pro nevidomé s haptickými plány budov. Festival navštěvují také cizinci trvale žijící v Česku.
Jakým způsobem vybíráte lokace, které lidem představujete?
Člověk začíná u sebe. Má vlastní tipy na budovy, které by ho zajímaly. Původně jsme s někdejším ředitelem festivalu Michalem Tošovským měli seznam. Ten se nám kryl ze dvou třetin se seznamem od skupiny architektů. Předloni jsme si přizvali pracovní skupinu architektů, s nimiž jsme řešili, která témata jsou nosná a v čem by bylo dobré pokračovat.
Spolupracujeme individuálně s architekty, některé tipy na budovy nám dodává veřejnost a dobrovolníci.
K dnešnímu dni máme vyhlédnuto zhruba sedm set budov, jejichž majitele postupně oslovujeme. Není to ale vůbec snadné, otevřenost správců a vlastníků u nás není taková jako v zahraničí. Ani dobrovolnictví není tak automatické jako v jiných zemích, v nichž jsou motivovaní zejména studenti vysokých škol. Komunistický režim potlačil aktivismus v lidech a probouzet ho je i třicet let po revoluci obtížné. Kromě mladých lidí se nám však hlásí překvapivě i senioři.
Ne vždy jde o veřejné budovy. Některé jsou sídly firem, jako například Kovařovicova vila na Vyšehradě. Je obtížné se s vlastníky domluvit na zpřístupnění?
Je to různé. Někdo o zpřístupnění o víkendu zájem nemá, někdo naopak budovy chce ukázat veřejnosti a neví, jak na to, s čímž mu pomůžeme my. Zrovna s Kovařovicovou vilou bylo skvělé jednání.
Program se každý rok snažíte obměňovat. Hlavní letošní novinkou je po listopadové revoluci zavržený Palác kultury, dnešní Kongresové centrum Praha. Mění se nazírání na symbol normalizační éry?
Snažíme se přinášet novinky, zároveň ale budovy nabízet opakovaně, aby měli návštěvníci možnost se do nich dostat, pokud to v předchozím roce nestihli. Letos máme třicet novinek včetně Kongresového centra jako vlajkové lodi. To, že ho otevíráme, neznamená, že schvalujeme nebo bereme na milost Husákův komunistický režim. Nemá to s tím nic společného. Každý si může o budově udělat vlastní obrázek.
Já osobně mám na budovy vzniklé v období normalizace dva názory, jako to říkával Ludvík Vaculík. Chápu lidi, kteří je nechtějí bourat, když jsou v ohrožení, a spatřují v nich otisk doby, a i když se jedná někdy o nefunkční a provozně drahé budovy, zasazují se kvůli jiným kvalitám o jejich zachování.
Zároveň ale rozumím těm, kterým se příčí zajít i do kavárny v budově postavené v období Husákovy vlády. Já si na takové místo klidně zajdu, přičemž okolnosti jejího vzniku vnímám. Architektura to tak trochu odnesla. I když se povedlo něco pěkného, dopředu to bylo svou spojitostí s režimem odsouzeno k zatracení.
Plánujete do budoucna Open House rozšířit i do dalších měst?
Naše nezisková organizace má licenci pro pořádání festivalu v Praze. Každé větší město si o ni může požádat, ale londýnská zakladatelka Victoria Thorntonová má velice striktní podmínky, které se ne vždy podaří splnit. Například Slovinsko má licenci na celý stát, ale v síti Open House Worldwide jsou jediní.
Může se stát, že se program festivalu časem vyčerpá?
Myslím, že ne. Jakmile jsme zveřejnili letošní program, lidé reagovali, že budovy nestihnou obejít. Praha má stále co nabízet, zdaleka jsme se nedostali do jejích okrajových částí. Už dva roky připravuji zbraslavské lokace, které plánuji zapojit do dalšího ročníku. Výzev je hodně. Pravděpodobně budu dříve v důchodu, než festival skončí.