Článek
Světová kritika nešetří superlativy včetně prohlášení, že Zafón je pravděpodobně nejčtenějším španělským autorem po Cervantesovi. I v závěrečném díle navazujícím na romány Stín větru, Andělská hra a Nebeský vězeň zavádí do roku 1950. Ještě více než dvě desetiletí měla trvat Frankova diktatura. Opravdovou záhadou se tehdy stalo zmizení španělského ministra kultury Mauricia Vallse, kdysi ředitele nechvalně proslulého žaláře v Castelle de Montjuic.
Autor přivedl na scénu novou hrdinku, Alicii Grisovou, kterou vyšetřováním mimořádně citlivého a utajovaného případu pověřila španělská tajná služba. Má jedinou stopu. Vzácnou knihu od Victora Mataixe, který byl během 2. světové války – stejně jako David Martin a další spisovatelé – vězněn právě v žaláři Castelle de Montjuic.
Zafón píše v době, kdy se nejen španělská vláda vyrovnává s frankistickým dědictvím. Připomínají se bojovníci podporující během občanské války demokratickou vládu, včetně čs. interbrigadistů.
Spisovatel ukazuje Alicii a jejím pomocníkům nejen hrůzné postupy mučení nepohodlných politických odpůrců, ale zavádí je během pátrání do nejvyšších kruhů barcelonské smetánky napojené na čelné představitele Frankova režimu. Korupce a vyrovnávání účtů je denní realitou. Není divu, že se nakonec vše týká i Alicie samotné.
Ukazuje se, že i děje vzdálené desetiletí dokážou promlouvat k současnosti. I že vše, co člověk kdy prožívá, může mít spojitost s jeho minulostí. Což platí vlastně o všech hrdinech Zafónovy tetralogie. To je spolu s jeho schopností vyprávět poutavé příběhy nepochybně důvodem světové proslulosti.