Hlavní obsah

Z Váchových fotografií oběti zbytečně nevyčnívají

Právo, Jan Šída

Městská knihovna v Kolíně je do 12. října dějištěm vzpomínek na zásadní rok naší novodobé historie. Výstava s prostým názvem „68“ černobílých snímků fotografa Pavla Váchy nevypichuje pouze tragické srpnové události, kdy byly české ulice plné okupačních tanků, ale zaměřuje se i na klíčové body daného období, které vygradovalo vojenskou intervencí.

Foto: Jan Šída, Právo

Fotograf Pavel Vácha (vlevo) a novinář a politik Luboš Dobrovský

Článek

Možná to souvisí i s tím, že Vácha vystudoval obor výtvarná fotografie na FAMU, takže celková koncepce expozice připomíná jakýsi rozstříhaný neorealistický film plný symbolických, ale přesto obrazově silných záběrů.

Ke vzniku takzvaného pražského jara přispělo uvolnění politické situace, čehož si tvůrce začal všímat. Takže díky jeho vnímavému objektivu lze na výstavě vidět zahraniční legionáře s transparentem v průvodu, vlající americkou hvězdnatou vlajku nad hlavami lidí společně s logem podniku Kadeřnictví hlavního města Prahy či diskutujícího beatnického básníka Ginsberga při návštěvě našeho hlavního města. To všechno představuje tichou a zlověstnou overturu k dramatu.

Foto: katalog výstavy

Pražské jaro symbolicky ukončila demontáž sochy Masaryka.

K tomu však přistupuje Vácha velmi obezřetně. Hledá symboly, pohrává si s náznaky a latentními sděleními. Dobře ví, že takové tragické události velmi lehce svádějí fotografa k zachycení těch nejrealističtějších a nejkrvavějších momentů. Na vernisáži na tento fakt upozornil bývalý velvyslanec v Rusku Luboš Dobrovský.

Jedinou prací, která ukazuje velmi transparentně na to, že se srpnové události neobešly bez civilních obětí, je snímek, na kterém drží anonymní ruka fotografii, na níž je tělo mrtvého člověka přikryté státní vlajkou. Nohy trčící ven do prostoru působí velmi syrovým až naturalistickým dojmem.

Dobrým příkladem toho, jak tvůrce pracuje s nepřímou originální symbolikou, je snímek, na kterém vyfotil Václavské náměstí skrz prostřílené sklo plné děr a prasklin. Klidně by pod ním mohlo být anglicky napsáno No Future, v překladu žádná budoucnost.

Postupně můžeme projít jednotlivá zastavení, na nichž jsou zásadní momenty okupačních dní. Vidět lze sovětskou samochodku v tramvajové zatáčce mířící na Hrad, dusivá mračna dýmu nad panoramatem Prahy, zlověstně se tvářícího výsadkáře jdoucího směrem k nám či bílé nápisy na zdech. To vše je tragickou obrazovou kronikou velkolepého i fatálního divadla.

Coby symbolické zatažení opony za tím pak působí snímek sochy prezidenta Masaryka, kterou už pár měsíců po okupaci domácí kolaboranti nechali na jednom malém městě odstranit. Tatíček je obtočen silným lanem jako popravčí oprátkou. Na ní normalizátoři v dalších letech oběsili nejen Masaryka, ale i naši svobodu.

Související témata:

Výběr článků

Načítám