Článek
Jak často se v současnosti vracíte do České republiky?
Řekl bych dvakrát, až třikrát do roka. Domů mě zavádí většinou práce. Vedle ní se těším taky na svou rodinu i na jiné věci, hlavně na české jídlo. I když jsem teď na dietě, je jasné, že koncem září zase zhřeším. Dám si gulášek s knedlíky, větrník, další zákusky, které mi ve Státech chybějí.
Budete hrát i na speciálním koncertě v Jízdárně Pražského hradu. Pocházíte přitom z dvanácti dětí. Kolik vašich sourozenců tam bude sedět?
Předpokládám, že většina. Ale kdo ví. Musejí si udělat čas a do Prahy přijet, protože skoro všichni bydlí na Moravě… Ono se to stává vlastně už jen zřídka, že se všichni sejdeme, protože nás je už docela hodně. Já sám mám dvě děti, moje sestra má tři, další sestra jedno. Spočítám-li to, do dvacítky členů, plus minus, se naše nejužší rodina stále vejde.
Pojďme ještě k vám. Žijete v Los Angeles, máte dvě děti. Mluvíte na ně česky?
Snažím se na ně mluvit jak česky, tak romsky. Je to ale těžké, protože jsem jediný, kdo na ně hovoří jinak než anglicky. Mám ovšem to štěstí, že jsou velmi hudebně nadaní a velmi rychle se tedy učí sluchem. Vidím to na našem starším synovi Tomáškovi, kterému jsou čtyři roky. Romštinu se učí přes romské písničky. Osvojí si je hladce, většinou ani neví, co přesně zpívá, ovšem v romštině zpívá plynule. To, že má Tomášek absolutní sluch, jsme zjistili v jeho dvou letech. Ty naše geny v něm jednoduše jsou.
Vedete ho aktivně k hudbě?
Zatím naplno ne. Zpívá však odmalička. Asi není divu. Jako rodinu nás obklopuje hudba všude. Pořád ji poslouchá/me. Je jedno, zda jsme právě v autě, nebo doma, jíme… Zní u nás prakticky nonstop.
Co si pouštíte?
Všechno. Moje žena vystudovala také Berklee, obor singing song writing (psaní písní - pozn. red.). Věnuje se popové hudbě, proto u nás zní hlavně současný pop, posloucháme také samozřejmě klasiku, jazz i jiné styly. Mám-li konkrétně zmírnit jednoho interpreta, jehož máme rádi, řeknu: Ed Sheeran.
Klavírista Tomáš Kačo: Snažím se motivovat všechny, kterým chybí sebevědomí
Vrátím vás v čase zpět. Do Nového Jičína, kde jste vyrůstal. Kdy se vám začal někdo pedagogicky věnovat?
To trvalo. Nejdřív jsem cvičil na malý pětioktávový keyboard, který jsme měli doma. Byl jsem od pěti let až do jedenácti let, kdy jsem začal chodit do základní umělecké školy, samoukem. Měl jsem pak štěstí, že mě tam vzali, že se mi začali věnovat. V tu dobu jsem uměl ovšem již leccos zahrát. Dal jsem tehdy i celou Beethovenovu Elišku jen podle sluchu. Techniku hraní jsem měl dobrou, ani sluch mi nechyběl. Na druhou stranu noty jsem neuměl vůbec.
Jiní hrají pod dozorem učitelů klavír odmala, nedostanou se ani zdaleka tam, kde jste vy. Už jste našel vysvětlení, proč to v hudební kariéře vyšlo právě vám?
O talentu to celé není, což je jasné. A proč jsem se prosadil právě já? Taky nad tím pořád přemýšlím. Myslím si, že rozhodující byla moje vůle, energie prosadit se, má stálá nespokojenost s tím, kde v životě právě jsem. Mám v sobě přirozenou potřebu se zdokonalovat, jít dál.
Jak je vůbec důležité v USA to, odkud pocházíte?
Ve Státech? Tam je to všem jedno. Ale ze začátku mé kariéry, v Česku můj původ svou roli sehrál. Nálepku „romský pianista“ jsem slýchával, četl tehdy pořád. Netajím se ani tím, že mi v jistý čas pomáhala. Těžko bych bez ní sháněl peníze na to, abych mohl studovat v Berklee. Samozřejmě mi to pak i v určitém stadiu mého života začalo vadit. Stejně tak mi vadí ve světě nálepka „český klavírista“.
Podle mě by se lidé neměli soudit podle rasy, národnosti. Rozhodující by mělo být, jací jsou, co umějí, jakou mají osobnost, charakter… A musím taky říct, že v Americe, ve světě se ani podobné nálepky nepoužívají. Chci být skvělý klavírista, bez jakýchkoli jiných přívlastků.
Vaše umění ocenil i Senát ČR, od nějž koncem září získáte stříbrnou medaili. Jak jste se dozvěděl, že vám ji dají?
To byla, jak se říká, funny story. Jednoho rána jsem se probudil a našel jsem v poště e-mail ze Senátu ČR. Říkal jsem si: to bude nějaký scam (podvod - pozn. red.), nějaká blbost, že? Četl jsem dál, zjistil jsem, že je to regulérní zpráva. Předseda Senátu se vážně rozhodl udělit mi stříbrnou medaili. Samozřejmě mě napadlo, proč jsem ji dostal právě já. Vždyť nejsem vojenský veterán. Tak jsem začal hledat.
Zjistil jsem, že se medaile dává každý rok lidem z různých oborů, od hudby po umění až po sport, vědu. Nejen za jejich kariéry, ale především za hodnoty, které reprezentují. V mém případě věřím, že za snahu, aby naše společnost nebyla zatížena předsudky. Moc to pro mě znamená.
Kromě vlastní aktivní hudební kariéry také sám učíte. Kolik máte nyní studentů?
Čtyři. Vyučuji je soukromě, neučím na žádné škole, potřebuji čas na vlastní tvorbu a na nová pracovní zadání. Mezi mými studenty jsou: čiperná osmdesátipětiletá dáma původem z Filipín, další dámě je kolem padesátky, pak učím klasického teenagera a jednoho školáka.
A kde máte nejvíce fanoušků jako „výkonný“ umělec, klavírista?
Řekl bych, že největší fanouškovskou základnu mám stále v Česku. Ono to nějakým způsobem takhle funguje, tedy to, že čím dále žijete v zahraničí, o to více si vás váží doma. Těžko říci, zda je můj pocit správný… Jisté také je, že souboj v Americe je obrovský. Jdete do boje s celým světem, soutěživost k USA patří, prosadit se – i přes velkou snahu – nemusíte. Není to snadné.
Jak často ještě hrajete, abyste se udržel ve „formě“?
Záleží na tom, co mám před sebou. Většina mé práce se přelévá mezi skládáním hudby a hraním. Mám-li před koncertem, věnuju se pouze klavíru. Ale není to už v té intenzitě, jak jsem byl odmala zvyklý. Tehdy jsem hrál klidně osm hodin. Teď už tolik času nemám, není to ani tolik potřeba. Hraní se proto věnuji dvě, tři hodiny denně.
Ke skladbám, pod nimiž jste naopak podepsaný, patří i ta k českému předsednictví Evropské unii, že?
Ano, se zadáním mě oslovil Úřad vlády a já jsem ten úkol rád přijal. Byla to výzva, velká čest. Udělal jsem ji pak za dva, tři měsíce. Schválili ji na první dobrou. Bez připomínek.
Předpokládám ale, že jste ji před tím někomu pouštěl. Kdo to byl?
Moje manželka, ta je vždy mým první kritikem, respektive mou kritičkou. Její čerstvé ucho se mi hodí. Když skládám, trvá to dny, týdny, proto si ji brávám k sobě do studia a pustím jí to, co jsem udělal. V případě skladby k českému předsednictví EU takhle naposlouchala dvacet minut. Řekla mi pak, že jí přijde, že v určitých částech trvá, než se vše rozjede, že někde je to příliš divoké…
Upravil jste to?
Ano. Obvykle si vezmu pár dnů na přemýšlení nad tím, co mi žena říká. Poslouchám, hodnotím, zda jsou její připomínky trefné, nebo ne.
Vrátím se ještě ke koncertu v Jízdárně Pražského hradu. Na co se mohou přítomní těšit?
Tento koncert jsem se rozhodl uspořádat jako symbolické poděkování všem, kteří mě na mé cestě podpořili a dali mi důvěru. Chci též poděkovat všem, kteří nezištně pomáhají dalším, upozornit na to, že taková pomoc má dopad. Věřím, že hudba má dar podpořit ve společnosti překonávání předsudků.
Tomáš KačoVideo: Tomáš Kačo
Je pro mě obrovskou ctí, že tento večer získal záštitu pana prezidenta Petra Pavla a jeho paní Evy Pavlové, a těším se na osobní setkání. Celý večer jsem nazval Silnější než včera. Srdečně všechny čtenáře zvu.
Na koncertě představím nové skladby, které přednesu v sólo verzi pro klavír. Pozval jsem dva speciální hosty. Prvním bude houslista Jiří Vodička, koncertní mistr České filharmonie. S Jirkou mě pojí lidské i hudební přátelství, napsal jsem pro nás skladbu na míru, kterou veřejně poprvé představíme publiku. Mým druhým hostem bude mladá talentovaná zpěvačka Natálie Kuchárová. Je součástí mé cesty pomáhat jiným. Mám v sobě potřebu vracet to, co jsem sám kdysi dostal. Vím, jak je důležité, aby vám někdo v určité fázi kariéry pomohl. Musíte mít vedle sebe i lidi, kteří vás zviditelní, namotivují, podpoří vás a inspirují.
Myslíte si, že nějaký váš krajan může zopakovat váš až zázračný příběh kluka z Nového Jičína, jenž se dostal až do USA?
Rád bych věřil, že to někomu vyjde. Jen si myslím, že moje cesta byla natolik specifická, bylo na ní několik faktorů, které rozhodly, a nemusejí se u jiných zopakovat. Jsme zase u mé nálepky „romský klavírista“. Ano, můj původ v mém úspěchu sehrál svou roli, stejně jako mé rodinné prostředí, to, že pocházím ze dvanácti dětí. Můj život v rozhodující chvíli lidi, média zaujal, pomohli mi sehnat peníze na studia v Berklee…
Před tím jste studoval v Česku. V Ostravě a v Praze. Který odjezd z domova byl pro vás nejtěžší?
Asi to byl můj první odjezd z domova, do Ostravy, na konzervatoř. Byl to ten první krok. Nemohl jsem denně dojíždět, takže jsem bydlel přes týden na internátu. A protože rodinné pouto v romské rodině je strašně silné, rodiče své děti velmi milují, mají tendenci je stále u sebe „držet“, ochraňovat je, lehké to nebylo. S mým odjezdem se museli naši smířit.
Šlo to lehce?
Z mého pohledu ano. Oznámil jsem jim, že budu studovat v Ostravě… Když o tom ale mluvím, tohle je možná důvod, proč hodně mladých Romů se svými sny neuspěje. Překročit rodinná pouta, hranici rodinných zvyků, které jsou velmi „utažené“, je velmi, velmi těžké.
Věnuje se ještě někdo z vašich sourozenců hudbě?
Moje mladší sestra Veronika zpívá a organizuje různé taneční, pěvecké workshopy, většinou na Moravě. Mladší bratr Patrik hraje na klavír, hodně po hotelích a žije v Praze. Hraje vážně hezky.