Z karlovarského festivalu přichází do kin Single Man

Vzhledem k homosexuální orientaci, k níž se Ford veřejně hlásí, nepřekvapí, že si pro vstup do filmového světa vybral román spisovatele Christophera Isherwooda. V první polovině 60. let vyvolal v pruderní Americe vlnu odporu jako jedno z prvních děl, které se pokusilo otevřeně prolomit bariéru pokrytectví a nenávisti vůči homosexuálům.

Dnes by to samo o sobě působilo na plátně archaicky, postavení homosexuálů se jednak značně změnilo, jednak je to téma ve filmech posledních let notně provařené, takže jen s touto zápletkou by Ford plnohodnotně nevystačil. On však zašel dál.

Film je o nesnášenlivosti a pokrytectví vůči menšinám vůbec, bez ohledu na to, zda jde o etnickou, náboženskou, sexuální nebo jakoukoliv jinou menšinu. A na pozadí tohoto společenského kontextu rozvíjí silné, emotivně nesmírně působivé drama osamělosti člověka.

Titulní postavou je vysokoškolský profesor George, který se sice se svou homosexualitou nechlubí na každém kroku, kdysi ji dokonce úzkostlivě tajil, ale posledních šestnáct let žil v tak pevném a uspokojujícím vztahu, že to o něm všichni věděli, a ti tolerantnější sousedé dokonce soužití dvou mužů respektovali.

Jenže mladší milenec před osmi měsíci zemřel při autonehodě a George se každé ráno, poledne, večer i noc ptá sám sebe, jak žít dál a proč.

Den, který společně prožijeme, si vybral jako den poslední a my se s ním vracíme ke klíčovým chvílím jeho života, krok za krůčkem jsme mu blíž a zoufale nechceme, aby udělal to, pro co se rozhodl a co tak pečlivě chystá.

Mnohé v Single Manovi stojí na výkonu Colina Firtha (nominace na Zlatý Glóbus a Oscara, cena BAFTA a další), jenž našel dokonalou hereckou polohu pro muže s rysy a pohyby aristokrata, muže váženého i opovrhovaného, jehož plachý úsměv a oči schované za skly brýlí (skvostná mastroianniovská image podpoří atmosféru šedesátých let) vypovídají o tom, jak se „poznamenaný“ člověk sice může tiše radovat z velké lásky, ale zároveň se nikdy nepřestane bát, že mu to štěstí není souzeno nadlouho – natož navždy.

Firth hraje George jako člověka nesmírně citlivého, který ani ve chvílích největšího zoufalství neztrácí lidskou důstojnost – a divák s ním cítí o to víc. Jeho vztah s milenkou z časů, kdy zkoušel, jestli by dokázal žít se ženou, je vztahem dvou osamělých parťáků, v jejichž životech sexuální orientace opravdu není tím podstatným.

Ač každý jiný, jsou na tom vlastně oba stejně a oba dál – ať ve skrytu duše, nebo navenek – touží po lásce a partnerství.

Julianne Mooreová je Firthovi naprosto rovnocennou partnerkou, jenom o ní film tolik není, takže má méně prostoru. Třetím do party je Nicolas Hoult v roli studenta, který svého profesora obdivuje s bezelstností a otevřeností, která láká i děsí zároveň.

Hoult od časů filmu Jak na věc, s nímž byl mimochodem jako tehdy dvanáctiletý kluk ve Varech, vyzrál ve výborného herce, který svým slavným partnerům rozhodně nedělá ostudu. Nelze však říci, že Single Man je jenom herecký koncert, natož sólo.

Fordova režie je precizní v každém dobovém detailu, v barvách, jimiž přesně odliší stavy zoufalství, všednodennosti i záblesků naděje, v každém – kameramanem Eduardem Grauou – skvěle nasvíceném záběru, kde spoluhráčem Firthovi a dalším je krása, soulad, dokonalost.

Jak silně právě v té dokonalosti vynikne Georgova prázdnota, nelze ani slovy popsat, přičemž vše je ještě podtrženo mistrovskou hudbou, kterou složil Abel Korzeniowski a doplnilo několik dobovek.

A nakonec je tu jedna podstatná věc – Single Man rozhodně není sladkobolným obrazem osamělosti. Je to film velmi živoucí, všichni kluci, co v něm hrají, jsou krásní. Příběh je vyprávěný s nadhledem i se smyslem pro humor, který nejvíc jiskří právě v těch chvílích, kdy je George zcela připraven skoncovat se životem…