Článek
Potemnělé, minimalizované. V záplavě tvrdých slovních výronů rozhněvaných třicátníků, jak je Pražané měli možnost prakticky ve stejnou dobu v koncentrované podobě vidět a posoudit v národnědivadelním letním projektu Bouda (Müller, Kaneová, Schwab), působící jako kultivovaný, kulturně hojivý balzám, i když zahrnují pochybnosti o člověku.
Člověk na cestě do samoty
Příběhy obou částí, volně spojených a připodobněných obsazením Dany Černé a Matěje Dadáka do bloudících postav Dívky, Chlapce (Jméno) a Mladé ženy, Mladého muže (Noc zpívá své písně), jsou přitom naléhavé. Svědomí a stesk po opravdovosti vztahů burcují neméně než příval fekalismu, dosazovaný často jen jako ornament pro vyostření obrazu člověka s pozadím globalizační deziluze v dílech zmíněných dramatiků a jejich souputníků.
Jako bychom osudy obou mladých dvojic sdíleli. Jako bychom trpěli stejnou neschopností věnovat pozornost komusi, kdo přichází, snaží se vstoupit do rodiny, v níž citová pouta nahradil stereotyp, neschopnost věnovat pozornost čemukoli jinému než vlastní přepracovanosti. Rezignace na fungování základního stavebního prvku společnosti, hroužení se například do četby - ne v touze vzdělávat se, nýbrž oddělit se od ostatních, utéci. Fosseho nehrdinové se ocitají v nevyléčitelné samotě, je nám z nich úzko.
Chvála Činoherního klubu
Dramaturg Roman Císař, tentokrát s Martinem Kubranem, má dobrý nos na objevování nemódních, o to ale výraznějších děl - jednou provenience irské, podruhé norské, a potřetí nalezené třeba v pokladnici dávno zapomenutých textů českých. Čičvák znovu po Misantropovi prokázal velký cit pro mimoslovní jevištní komunikaci. Jeho herci příběh opravdu vyhrávají, jen ho neokecávají.
Platí to nejenom o Černé a Dadákovi. Je radost vidět výsledek takového režijního pojetí třeba na Petru Motlochovi v nevelké roli "rozbíječe" manželství Bastema, na Anně Bendové coby Sestře Dívky, na Stanislavu Oubramovi (Otec) i na dalších aktérech.
Shrnuto: Činoherní klub má zaděláno možná na další objevitelskou sezónu a potvrzuje, že titul Divadlo roku mu byl svěřen právem, i když možná v době, kdy se o tom na začátku ledna rozhodovalo, maličko, ale docela malounko předčasně.
Činoherní klub Praha - Jon Fosse: Jméno. Noc zpívá své písně. Přeložila Karolína Stehlíková, režie Martin Čičvák, dramaturgie Roman Císař, Martin Kubran, scéna Tom Ciller, kostýmy Nina A. Stillmarková.