Článek
A nepotěší ani diváky. Hořký, poetický a dramaticky sevřený Dykův text o tom, že pozbýt ideálů a zmoudřet znamená zemřít utopil režisér Martin Čičvák se svým týmem v balastu vizuální i zvukové předimenzovanosti a zábavnosti. Množství nesourodých znaků a prostředků zabalených do rádoby barokní okázalosti působí samoúčelně a smysl Dykovy hry minutu po minutě spolehlivě zabíjí.
Prázdné a až na holé zdi odhalené jeviště postupně zaplní obří pojízdná socha doréovské Rosinanty, s jejíž konkrétností se tluče nafukovací polštář zastupující Sanchova oslíka, citují se barokní sousoší i kostýmy, souboj Dona Qujiota s Rytířem Jasného Měsíce atakuje diváky muzikálovou opulentností, zatímco v lóži nad jevištěm se provozuje zcizujícím a komorním způsobem hudba živá.
Středobodem všeho dění jsou dvě obří nafukovací koule, po nichž herci šplhají, kloužou po nich, válí se v jejich polovyfouklých bublinách. A je to převeliká legrace. Na premiéře odměnil živý potlesk akrobatické výkony Milence a Milenky na vrcholcích obou koulí, ale smysl jejich výstupu si odnesl málokdo. Zřejmě o to ani nešlo.
Poslední dějství, hrané po přestávce, volí opět jinou stylizaci, a to obraz večeře ofrakovaných celebrit, a ke všem dosud využitým prostředkům přibude dnes módní live kamera snímající tváře Dona Quijota, Samsona Carrasca i Aldonzy, jež se z Dykovy prosté venkovské ženy přicházející obhájit svou čest mění v slepičkovsky připitomělou paničku mlsající „likérek“. A ze Sancha Panzy se stává Otakar Brousek předvádějící své klavírní umění. Co skvěle fungovalo v Čičvákově Amadeovi, je zde jen prázdným ornamentem.
Tím vším prochází dvojice Dona Quijota a Sancha Panzy v podání Tomáše Pavelky a Ondřeje Brouska, kteří by za jiných okolností mohli být skvělými představiteli svých postav i nositeli tématu Dykovy hry. Jen by se muselo vědět proč a o čem se hraje. Tento Don Quijote neumírá na své hořké zmoudření, ale ubitý inscenací, v níž forma převážila nad obsahem. „Tomu, kdo mnoho bavil, odpustí se mnoho,“ říká v závěru Dykovy hry Quijote. Vinohradský Quijote možná nenáročného diváka pobaví mnoho, ale odpustit inscenátorům zničení tak krásné hry opravdu nelze.
Viktor Dyk: Zmoudření Dona Quijota |
---|
Inscenační úprava a dramaturgie Jan Vedral, režie Martin Čičvák, scéna Tom Ciller, kostýmy Sylva Zimula Hanáková, hudba Ondřej Brousek. Premiéra 7. února v Divadle na Vinohradech, Praha. |
Hodnocení 40%
Může se vám hodit na Zboží.cz: