Článek
Za deset let na scéně jste si vytvořil charakteristický sound, který je dán i barvou vašeho hlasu. Na nové desce se jej snažíte posunout. Jaká byla vaše filozofie?
Aby nové písničky zůstaly takzvaně xindlovské, to přichází samo. Mám svůj rukopis, který je daný tím, jak skládám a jak píšu texty, samozřejmě i pěveckým projevem. Ale vždy, když vzniká nová deska, snažím se přijít na to, jak to udělat tak, aby nebyla stejná jako předešlá.
Na novince jsem změnil producenta. Dalibor Cidlinský, s nímž jsem pracoval na předešlých čtyřech albech, produkoval jen tři písně, zbytek jsem dělal společně s Radimem Genčevem, baskytaristou mé kapely, a o dvě písničky se postarali zahraniční producenti, Jonathan Owusu-Yianomah a Jens East.
Výsledek je hodně pestrý, možná až nesourodý. Já ale nechci celý život točit jednu desku a pracovat s jedním zvukem. Vždy spíš přemýšlím o tom, jak písně ozvláštnit, než jak v nich udržet toho tradičního Xindla X.
Byl to koncept alba?
Nové album původně vůbec nemělo být. K deseti letům na scéně jsme chtěli vydat bestofku a k ní natočit pár nových písniček jako bonus. Když jsme začali s kapelou natáčet, prolomil se můj autorský blok.
Napadaly mě nové skladby, najednou jich bylo sedm, a já si říkal, že bychom mohli natočit další a vydat celou novou desku. Myslel jsem si, že ještě napíšu tři, ale nakonec jich bylo sedm.
Pestrost písniček přicházela sama, a tak je na desce něžná intimní se symfonickým orchestrem a na druhou stranu třeba skoro diskotéková.
Ve větší míře jsou na albu použity i elektronické plochy. Co vás na nich lákalo?
Elektronika proniká do současné hudby čím dál víc a mnoho kapel i interpretů, kteří ji využívají, mě zajímá. Taylor Swift vychází z country, ale v nových písničkách s elektronikou velmi citlivě pracuje. Baví mě i to, jak se elektronika objevuje v novějších nahrávkách Miley Cyrus, Jamese Blunta, Dua Lipy nebo Eda Sheerana. A tak mi přišlo zajímavé si to vyzkoušet na svých písničkách. Samozřejmě nám šlo o to, aby byla citlivě vybalancovaná vůči živým nástrojům a nezněla prvoplánově.
Sexy Exity je první album, které jste nahrál s novou kapelou. Jste s ní spokojený?
Neměl jsem dojem, že by předchozí sestava nefungovala. Nebylo ale možné časově skloubit to, že moji muzikanti hráli současně ve skupině Slza. Navíc jsme se s ní setkávali na řadě akcí a přišlo mi divné, že se na pódiu jen objeví nový zpěvák a zbytek zůstane takřka identický.
Muzikantsky jsem byl s kluky velmi spokojený a bylo těžké najít někoho, kdo bude stejně dobrý. Nakonec se to, myslím, povedlo. Současná sestava hraje skvěle a baví nás to spolu. Věřím, že se energii z našich živých koncertů podařilo přenést i na album.
Někteří muzikanti z aktuální sestavy se ale podíleli už i na předešlých deskách. Bubeník Emil Valach hrál například na dvou posledních, další třeba hostovali.
Měnil jste nějak i svůj přístup k obsahu textů?
Ani ne. Písničky přicházely samy, poměrně rychle a já moc nepřemýšlel o tom, o čem napíšu texty. Jejich témata se objevovala sama. Je ale pravda, že čím je člověk starší, tím více bilancuje, a tak mám pocit, že některé texty jsou bilanční – třeba v písni Kufry mám sbalený.
Chtěl jsem, aby byly spíše osobní. Z politických a společenských témat jsem se dost vypsal v Xindlovinách, což byly písňové glosy, které jsem připravoval pro Hit Rádia.
Písnička Já nic, já muzikant ale společenská je…
Často se mi stává, že mi na Facebook píší moji odpůrci, abych se k politice nevyjadřoval a držel se svého kopyta. Myslím, že se to neděje jenom mně. Domnívám se ale, že by bylo špatné, kdyby se muzikanti a lidé, kteří ji nedělají, přestali k politice vyjadřovat. Politika se totiž netýká jenom politiků, ale nás všech, a tak bychom se k ní měli vyjadřovat všichni, abychom mohli diskutovat a posunovat své názory.
Politiku o nás by neměli dělat politici bez nás. Písnička Já nic, já muzikant je o tom, že bychom třeba zase někdy mohli možnost vyjadřovat se k politice ztratit.
Písnička Naruby je po Cudzinke v tvojej zemi dalším duetem se slovenskou zpěvačkou Mirkou Miškechovou. Proč jste se k ní jako k pěvecké kolegyni vrátil?
Je pravda, že kdybych to plánoval, asi bych to neudělal, protože nazpívat s jedním člověkem duet podruhé bych nechtěl. Přišlo to ale přirozeně. Hudba k té písni byla původně určená Richardu Müllerovi. Napsal jsem ji na text Petera Uličného a skládal jsem muziku i na další jeho texty. Přestože mě Müllerův management požádal o to, jestli bych na tom dál pracoval, a já to dělal, došlo nakonec k tomu, že deska už vyšla a hudbu pro ni na stejné texty napsal Ondřej Brzobohatý. Já měl v té době hotových osm skladeb.
U dvou mi bylo líto, že by se jejich melodie nikdy nepoužily, a tak jsem se rozhodl nechat si je pro sebe. Narazil jsem ale na překladatelský oříšek, protože jak jsem v nich měl původní Uličného texty, nebyl jsem schopen s nimi v češtině dlouho hnout. U jedné písně jsem to ještě zvládl a je z ní Alenka, která je na novém albu hned na začátku. U druhé jsem si ale rady nevěděl, a tak jsem ji poslal Mirce s tím, jestli by neměla nějaký nápad. Napsala kus svého nového textu, mně se líbil, a současně mi přišlo logické, aby z toho byl duet. Stejně tak mi přišlo logické nazpívat ho se spoluautorkou textu.
Tahle písnička je ve srovnání s dalšími trochu jiná, taková noblesní…
Je nejkřehčí na desce, což podtrhují i smyčcové party. Zvuk symfonického orchestru je v ní dominantní.
Již zmíněná Alenka je píseň, v níž zpochybňujete dopad nových médií a sociálních sítí na některé lidi. Jaký vztah k nim máte?
Alenka je podobenství o útěcích do virtuálního světa. Myslím si, že je něco jiného, když člověk nová média používá jako prostředek k práci, než když k nim utíká a tráví s nimi více času než v reálném světě. Mezi námi je už spousta lidí, kteří jsou na Facebooku nebo Instagramu regulérně závislí. A musím se přiznat, že se také kolikrát přistihnu při tom, že jsem s mobilem v ruce strávil více času, než jsem si představoval.
Takže když jsme nedávno letěli s rodinou do Španělska a mně se rozbil telefon, bylo to požehnání. Po celou dobu pobytu tam jsem byl takzvaně off-line, a tolik mi to nevadilo.
Píseň ZZZ byla napsána pro Světlušku. Jak vznikla?
Napsal jsem ji společně s Janou Infeldovou a Janem Vávrou z kapely Jananas. Je to způsob, který zatím nemám moc vyzkoušený. Většinou jsem si psal písně sám a duety, kterých jsem spoluautorem, vznikaly odděleně. V tomto případě jsme se sešli všichni tři v jedné místnosti a nahazovali si nápady. Dnes je dokonce těžké říct, kdo co vymyslel v hudbě nebo textu.
Stejným způsobem vznikala i písnička Pouze jednou, jenom nás bylo více. Kromě Jany a Jendy u toho byly i producent Jens East a Johny K. Palmer, skladatel z Maďarska.
U vzniku všech písniček jste byl. Dokážete si představit, že byste vstoupil do písně, jejímž autorem je kompletně někdo jiný?
Pokud se nemýlím, něco takového se mi stalo při spolupráci s kapelou The Tap Tap. Zpíval jsem skladbu Konec světa se nekoná, kterou jsem nenapsal.
Obecně je to však post, který se mi moc nelíbí. Pochybuju na něm totiž o svém přínosu, protože se cítím mnohem jistější jako autor než jako zpěvák. Také si jsem dost jistý v textech, takže ten by musel být opravdu zajímavý, aby mi nevadilo ho zpívat.
Za několik týdnů, 22. listopadu, odstartujete své česko-slovenské koncertní turné k desce. Budete na něm hrát všechny nové písně?
Představíme většinu, myslím si, že tak deset. Turné potrvá skoro do Vánoc a jeho hosty budou zpěváci, s nimiž zpívám v duetech na desce, Sabina Křováková a Petr Lüftner.
Zazpíváme duety a dáme s nimi i něco dalšího. Zároveň se Petr se Sabinou budou střídat v roli předskokanů.
Může se vám hodit na službě Zboží.cz: