Článek
Woody Allen alias Allen Stewart Konigsberg už své vzpomínky světu dlouho dlužil. V době, kdy své životní rozumy sepisuje a vnucuje každý osmnáctiletý youtuber a každá přihlouplá zpěvačka a modelka, čekal významný režisér, scenárista, spisovatel, dramatik a herec do svých 85 let. Výsledkem je kniha místy vtipná, plná hlášek a sarkasmu, a místy nekonečně smutná, potvrzující režisérův pesimistický pohled na svět. Humor mu slouží hlavně k tomu, aby se nezbláznil.
Začíná dětstvím v New Yorku s typicky autoritativní židovskou matkou a potrhlým hodným otcem, který poletuje a hledá kšefty, aby nakonec stejně zkrachoval. Malý Allen Konigsberg nesnášel školu a židovské tradice mu nic neříkaly. Chtěl se honit za mičudou, chtěl chodit do kina na klasické hollywoodské bijáky, zatímco ho otravovali s hebrejštinou a zachmuřeným trestajícím Bohem.
Chodil za školu, vymýšlel fóry a už jako teenagerovi mu pár vtipů otiskli v novinách. Začal psát pro stand-up komiky a sám i vystupoval, jenže zjistil, že to není pro něj, a tak přesedlal na televizi. Odtud byl už jen krůček k filmovým scénářům a konečně k režii.
Kvůli starostlivé mámě se Allen přihlásil na univerzitu, a jak by řekl Jára Cimrman, výsledek se brzy dostavil - okamžitě ho vyhodili. Často vzpomíná s úsměvem na to, jak ho lidé považují za velkého intelektuála, a vehementně popírá, že by jím někdy byl. Považuje se za nevzdělaného vtipálka, jenž se mezi velké umělce dostal omylem.
Pravda bude asi někde uprostřed. Allen samozřejmě zná ledacos z literatury, filozofie, historie atd., není prosťáček, ale na druhou stranu to není žádný Kundera. Jak sám říká, nemá žádné dokončené vyšší vzdělání a za celý život se nenaučil žádný cizí jazyk. Vždy ho však fascinovaly dívky, které chodí dramaticky „oblečené v černém“ a „čtou francouzsky“. Kvůli nim začal konečně taky trochu číst. Celkově o sobě Woody nemá valné mínění, považuje se málo zvídavého a nudného patrona, který si prý „nikdy nešluknul marjánky“.
„Nepiju, nekouřím a psychedelické zážitky mě naprosto nezajímají“
Část pamětí, kde Allen vzpomíná na různé newyorské stand-up komiky a scenáristy ze 40. a 50. let, nemůže běžnému českému čtenáři nic moc říci, ale od sedmdesátých let to začíná být šťavnatější. Známými sexy jmény se stránky jen hemží, není však možné si nevšimnout, že Allen je příliš zdvořilý. Ve stáří člověk sice bývá smířlivý, jenže pokud podvacáté opakuje, že onen kolega byl „úžasný, milý, vtipný“ a kolegyně je taky „úžasná, milá a vtipná“, vypadá to, že se snad celý život stýkal jen s anděly.
Růžky vystrčí jen málokdy, třeba když nekompromisně trvá na tom, že politická korektnost do umění nepatří.
„Pozitivní diskriminace může v některých případech fungovat dobře, ale nehodí se, když přijde na obsazování filmů. Obsazuji role vždycky někým, kdo se na ně z mého pohledu nejlíp hodí,“ vzkázal těm, kteří by chtěli vidět více černých herců.
Tajně natočený seriál o Woodym Allenovi patrně vyvolá další skandál
Závěrečná část vzpomínek patří donekonečna opakovaným obviněním ze sexuálního obtěžování adoptivní dcery Dylan, jež šíří jeho ex-partnerka Mia Farrow.
Allen cituje mnohá svědectví jiných dětí a personálu, kteří vykreslují Miu jako velmi nebezpečnou, manipulativní, mstivou, prolhanou ženu. Celou pravdu se těžko dozvíme, raději zde místo spekulací uvádím jen závěr zprávy Úřadu pro sociální péči o děti státu New York, který celou věc důkladně zkoumal čtrnáct měsíců:
„Nebyly nalezeny žádné věrohodné důkazy o tom, že dítě uvedené v této zprávě bylo zneužito či obtěžováno. Tvrzení, že se tak stalo, proto považujeme za nepodložená.“
Ze vzpomínek lze vycítit, jak hodně ho obvinění trápí. Po desítkách stran vysvětlování uzavírá text tak, jak se na Woodyho Allena sluší - fórem: „Nevidím doopravdy žádný praktický rozdíl v tom, jestli si mě lidé budou pamatovat jako filmového režiséra, nebo pedofila, anebo si mě nebudou pamatovat vůbec. Žádám jedině, aby můj popel rozprášili poblíž lékárny.“