Článek
Tento paradox jakoby vyjadřoval Allenovu osobnost plnou ironie a humoru. Ve svých filmech se netají láskou k jazzu, sám ho amatérsky hraje a pondělní koncerty kapely v klubu na newyorském Manhattanu si nikdy nenechá ujít. Na jejím evropském turné byla Praha zastávkou mezi německými Drážďany a Budapeští a téměř vyprodaný sál svědčil o velkém zájmu
Typické bylo, že v publiku převažovali spíše filmoví zájemci (i mezi celebritami) než muzikanti. Ti se o Allenově hře nevyjadřují příliš nadšeně a koncert to částečně potvrdil: Allen skutečně není skvělý klarinetista. Nikdy to o sobě ale netvrdil, jeho hra potvrzuje původní význam slova amatér, tedy člověk, který dělá něco s láskou a nemusí dosahovat ani průměrné úrovně.
Blues i swing
Sedmičlenná kapela složená vesměs z bílých muzikantů působí v New Yorku, ale názvem i stylem hudby se hlásí k revivalu neworleanského jazzu, který od 40. let začal v USA a později koncem 50. let minulého století dorazil i k nám. Vrací se k neworleanské fázi vzniku jazzu, která vrcholila ve 20. letech. Toto období s většinou sedmičlennými bandy si Allenův soubor vybral jako vzor. Ale nejen to, v průběhu půldruhahodinového koncertu byly kromě typických „pochodovek“ slyšet i blues, gospely, dokonce i swingové písně.
Alennovy vtípky
Allen sedící vpředu v typických manšestrácích, rozhalené košili s vyhrnutými rukávy a s nohou přes nohu působil uvolněným dojmem. Třikrát během večera krátce promluvil k divákům a dvakrát si neodpustil typické alllenovské scénky, kdy si diváci jeho filmů připadali jako v nich.
Když po jedenácti číslech programu vyvoláváni publikem zahráli vestoje ještě tři přídavky, na první z nich přivedl Allen svou dcerku, která po malé taneční vložce a objetí otce zase odběhla do zákulisí. Na úplný konec zase „popleta“ Allen zapomněl představit kapelu, takže se rychle ještě vrátil a takřka na odchodu její členy vyjmenoval.
Přitom právě kapela sama o sobě byla výborná a pokud jí to Allen „nekazil“ některými sóly, bylo co poslouchat (třeba „klasiku“ Over in the Glory Land). Kromě lídra banjisty Eddyho Davise táhli večer především výborný trumpetista Simon Wettenhall a trombonista Jerry Zigmont. Během večera se také všichni, až na Allena a kontrabasistu, vystřídali ve zpěvu.
K Allenově hře lze konstatovat, že ve společných chorusech se ještě dostatečně skryla a určitě mu nechybí rytmus, zběhlost i smysl pro fráze. Horší je to s kvalitou tónu, který byl místy děsivý. Ale nakonec - jeho velký vzor George Lewis hrál také občas falešně!