Článek
V posledních letech střídáte města, kde se vaše filmy odehrávají. Jak došlo na Paříž?
Návrh na „pařížský“ film jsem dostal už před pěti lety. Samozřejmě jsem ho chtěl přijmout, protože Paříž miluji. Jenže mi chyběl nápad. Věděl jsem, že když Paříž, tak romantický film. Pak mě napadl název: Půlnoc v Paříži. To mi připadlo krásně romantické, ale ještě pořád jsem nevěděl, co by se o té půlnoci mělo stát. A trvalo nějaký čas, než jsem na to přišel.
Bylo těžké stvořit pro potřeby romantického filmu skutečné postavy umělců?
Nebylo. Vykreslit Picassa, Hemingwaye nebo Dalího bylo snadné – nešlo mi přece o žádné hlubokomyslné portréty, jen o to, aby byli zábavní.
Jak jste přišel na nápad obsadit do malé role Sarkozyho ženu Carlu Bruniovou?
Asi před půldruhým rokem jsem se Sarkozyovými obědval. Nikdy předtím jsem se s nimi nesetkal. A protože mi Carla Bruniová připadala krásná a šarmantní, zeptal jsem se jí, jestli někdy přemýšlela o tom, že by si zahrála ve filmu. Jen tak, pro zábavu. A ona odpověděla, že ano, že by to ráda udělala. Prý aby to mohla jednou říct vnukům. Tak jsme se dohodli.
Jak jste obsadil další role?
Věděl jsem, že chci Rachel McAdamsovou, tu roli jsem pro ni psal. Pro hlavní postavu spisovatele jsem si představoval nejspíš Newyorčana, jako jsem já. A castingová režisérka mi nabídla Texasana Owena Wilsona, který je doslova mým opakem. Ale líbil se mi, přepsal jsem to pro něj a jsem rád. No, a Marion Cotillardová – když chcete Francouzku, nemůžete ji minout!
