Článek
Režie Roberta Lepage z Kanady s technicky náročnou scénou Carla Filliona naštěstí nemodernizuje Wagnerův scénický prolog k Prstenu Nibelungů žádnými „pseudo“ výklady a soustřeďuje se jen na akce herců a některé náročné triky vycházející z pohádkově mystického rázu předlohy. Ústřední roli v ní hrají pohyblivá zadní stěna a světelná i filmová projekce se soustavou počítačů, takže sice působí moderně, ale historický ráz díla neruší.
Téměř tříhodinové dílo se hraje bez přestávky, což činí nároky jak na zpěváky, tak na publikum. Ale Levinem vedený orchestr i výkony sólistů ve spojení s technickými kouzly scény udržují stálou pozornost a nikdo se ani chvíli nenudí.
Newyorské publikum ocenilo při závěrečném frenetickém potlesku hlavně velšského basbarytonistu Bryna Terfela jako Wotana, ale nádherným hlasem i herecky okouzlující byl i Afroameričan Eric Owens jako Alberich. Bučení ovšem bylo slyšet částečně při děkování tenoristy Richarda Crofta jako Logeho.