Článek
Jiří Suchý, spolupracovník Jiřího Šlitra, vzpomíná na chvíle, kdy se tento skladatel, klavírista, ale především grafik setkával s Jiřím Voskovcem. Ten Šlitrovi psal: „Drahý Šlitroskope, co dělá Suchej? Bije Vás do hlavy, že jste se tak dlouho flákal po světě? Musíte v divadle mejt za trest záchody? Jak Vás znám, hned si tam uděláte výstavu, jednu na pánském, jednu na dámském, a budete draze prodávat obrazy – a ještě požadovat vstupné.“ To reagoval na jeho expozice grafik v New Yorku.
Suchý ve vzpomínkách zdůrazňuje Voskovcův vztah k češtině, který si uchoval i po desetiletích v exilu. Kde musel usilovat o ekonomické přežití: „Kilo svíčkové, jakož i daně, což je dražší, musím platiti v dolariáších, rovněž sůl a školné pro děti…,“ svěřoval se mu.
O Voskovcově životě v USA upřímně mluví také dlouholetý exulant Jára Kohout, který se zase svěřil Ondřeji Suchému: „On byl na emigranta příliš vybíravý. Než vzal nějakou roli, dlouho o tom debatoval. … Televizní reklamy nebral. Byl jen v jedné jediné – na kuličková pera. Já jich dělal přes padesát, protože byly v našem oboru nejvíc placené. Pro něj však nebyla reklama nic důstojného…“
Chtěl se jako on dostat do redakce Svobodné Evropy, ale nepochybně pro „kádrový“ škraloup mu nebylo dáno. Řekl to Kohoutovi, proč nenapíše paměti: „Nikdy! Protože bych v nich musel napsat, jak jsem byl jedenáct měsíců zavřenej na Ellis Islandu, když jsem připlul do Ameriky podruhé. Někdo z Čížků mne udal, že jsem byl komunista. Ale já nebyl. Žádné paměti nevydám, protože by to byla velká ostuda, kdybych napsal, jak jsem byl těch jedenáct měsíců zavřenej. Teda – velká ostuda ne pro mě, ale pro Ameriku!“
Jiří Suchý se rovněž věnuje Voskovcově odsudku vůči němu, který po vydání Korespondence V+W cituje kdekdo, ovšem bez znalosti pokračování. Pravda, Voskovec o Dobře placené procházce napsal: „A Suchý v tom byl nic. Absolutní nic. Ale to taky nic nedokazuje…“
Jenomže po Šlitrově předčasné smrti mu napsal: „…život je hroznej – patrně daleko hroznější než smrt. To je právě sadismus smrti. Celej život nás podvádí svou hrůzou – a pak se nám patrně zjeví co rozkošná růžová holčička od Renoira v kouzelně okropené zahradě z dětských vzpomínek – a zadusí nás zástěrkou, než to tajemství živým prozradíme!“ A dodal: „Mluvě o zubaté, Vaše verše o smrti – jak mi v různých tiskovinách došly, jsou velmi znamenité. Jste básník a stále rostete. Sláva!“