Článek
První z nich vedl v západoněmeckém exilu, kde se Gruša rozhodl, že se z „nešťastného uživatele domovského práva v Husákii“ změní ve šťastného bezdomovce stamiliónového jazykového prostoru. „Bilingvalita je můj cíl,“ řekl tehdy.
Bytostná touha po svobodném životě i vyjadřování ho po podpisu Charty 77 a následném pronásledování přivedla do exilu. Po roce 1989 si ho přitáhla diplomacie, v roce 1997 se stal ministrem školství. „Obnova dialogického jazyka v českém chování je můj politický úkol,“ řekl Hvížďalovi.
O tom, nakolik se to doma podařilo, svědčí jeho jmenování prezidentem PEN klubu a později v roce 2005 ředitelem vídeňské Diplomatické akademie.
Gruša říkal vždy nepříjemné pravdy. Možná bude jeho odkazem i meditace před odchodem do nemocnice: „Doposud jsme nepochopili, že diplomacie a politika nejsou jenom hájení národních zájmů, ale i šíření common sense. Tedy zdravého rozumu, obecného smyslu, a to není ideologický úkol, ale namáhavá práce při hledání argumentů pro smysluplný dialog…“
Kniha je memento člověka, který se stal bytostným Evropanem. A jestliže v záplavě modři na obálce nerozeznáte Grušovu tvář ani titulek, nenechte se odradit. Je to dobrá kniha.