Článek
Svou prózou Vrač jste letos „obhájil“ cenu Litera za prózu. Čím si to vysvětlujete?
Vůbec nemám představu. Kdybych o tom měl mluvit vážně, tak pokud vím, rozhoduje o tom porota. Některé lidi z ní znám, jiné ne, takže bych ani nemohl hádat, co je k tomu vedlo. Navíc se mění, takže těžko vysledovat nějaký trend…
Jde o motivy ze života ztroskotavšího ruského režiséra Guseva, v současnosti moskevského metaře. Loni to byly reportáže Cesty na Sibiř, také „ruské“ prostředí.
V poslední době se snažím čím dál víc vyvracet, že to jsou knihy o Rusku. Využívám ruské reálie, ale témata jsou obecná, nic speciálně ruského v nich není. Kolorit, který je v nich použit, je jedna věc, ale téma druhá.
A co se podle vás nejvíce z prózy Vrač dotýká českého „světa“?
Paradoxně hlavní hrdina je ten, kdo nemluví, je jím spíš posluchač, který si nechá vyprávět ruské dějiny v takové zvláštní směsi pravdy a výmyslů. Myslím, že český čtenář, zvlášť ten, který prožil socialismus, tomu musí rozumět. Dokonce si myslím, že určitým způsobem ta věc ozřejmuje nějaké stránky našeho života v minulosti, které ozřejmené nebyly.
A co dává zkušenost z Ruska vám?
Těžko odpovědět. Asi to budu dál promýšlet. Prózou Vrač jsem určité téma uzavřel, musel bych tu odpověď směřovat spíš do minulosti. Hodně věcí mi to dalo, a do budoucna, to si netroufnu odhadnout.
Budete v tom dál pokračovat?
Nyní jsem vydal tuto knihu a udělal film Aljona, takže v daný moment potřebuju něco začít vstřebávat. V tomto ohledu jsem zase na začátku.