Výtvarník Zdeněk Miler: Krteček má moji povahu

„Je to taková podivná myš bez uší, s dlouhým čumákem, a ještě nevidí. Začal jsem zkoušet, jestli by se nedal nakreslit tak, aby se z něj stal sympatický průvodce dětským filmem. Kreslil jsem tak dlouho, až se mi figurka začala líbit…“ vzpomíná na zrod jednoho z nejoblíbenějších dětských hrdinů jeho duchovní otec Zdeněk Miler. Tehdy, v roce 1954 netušil, že se malý rozumbrada, vydávající jen několik citoslovcí, stane miláčkem dětí na celém světě.

Zdeněk Miler začínal jako animátor ve zlínských filmových ateliérech. Možná že jeho pracovitost, s níž vydržel leckdy i osmnáct hodit denně kreslit, má původ v tamním baťovském systému. Po válce přešel z existenčních důvodů na novinové ilustrace, ale ani ty ho neuživily a nebavily, a tak se vrátil ke kreslenému filmu.

Od roku 1945 začal spolupracovat s Jiřím Trnkou v barrandovském Ateliéru filmových triků. Ten měl po znárodnění změnit název. Umělecký šéf Jiří Trnka vymyslel vtipné Bratry v triku. A vypsal soutěž na nové firemní logo. Vyhrál Zdeněk Miler. Za odměnu tehdy dostal placenou týdenní dovolenou.

V barrandovských ateliérech spatřil světlo světa v roce 1954 dobrácký kamarád do nepohody – Krteček. Mladému animátorovi tehdy přistála na stole povídka o tom, jak se vyrábí plátno. „Byla plná strojů a popisů,“ vybavuje si Zdeněk Miler. „Tak jsem se rozhodl, že si scénář napíšu sám. A že celým filmem bude děti provádět nějaké sympatické zvířátko.“

Situaci mu však zkomplikoval Walt Disney, v jehož kreslených filmech vystupovala snad všechna zvířátka. A on chtěl takové, které ještě k dětem nemluvilo.

„Asi dva měsíce jsem nemohl na nic přijít. Až jsem se jednou večer šel projít a říkal si, že jestli mě něco nenapadne, vzdám to. Cestou zpátky jsem zakopl. Podíval jsem se a byl tam krtinec.“

Doma z knihovny vytáhl Brehmův život zvířat a nalistoval krtka. Bylo rozhodnuto. Za více než padesát let své existence prošel Krtek celou řadou úprav. Ze začátku měl dost dlouhý nos a kvůli tomu vypadal staře. „Tak jsem mu ho zkrátil a v tu ránu byl kluk, takový veselý rošťák, což jsem potřeboval. Potom jsem mu oddělal ocásek, to jsou zbytečnosti, které se pak musí pořád kreslit. A chlupy jsem mu nakonec nechal jen na hlavě. A riskl jsem, že jsem ho neudělal slepého, to by pro děti bylo smutné.“

Obrovský úspěch u dětí měly i jeho vykulené oči a červený nos. Hlásek, kterým krtek občas usedavě pláče a jindy se zase směje nebo diví, patří výtvarníkovým dcerám Kateřině a Barboře. Záznam pláče vznikl dokonce kuriózním způsobem:

„Obě své dcery mám moc rád a nikdy jsem na ně nebyl ošklivý. Musel jsem si tedy najít záminku, abych mohl té starší vynadat. Nemohla pochopit, co se stalo. A začala vám plakat, ale tak usedavě a tak krásně! Hned jsem volal na zvukaře: Honem to natočte!“

Malíř dokázal s Krtkem trávit až osmnáct hodin denně. „Přežil jsem tu vášeň jen díky své ženě. Byl jsem pořád ponořený v práci a manželka mě z ní vytáhla třeba do biografu nebo na procházku.“

Krteček má přátelskou, nekomplikovanou povahu, není agresivní a vždy rád pomůže. Právě díky těmto vlastnostem jej milují děti po celém světě. Kdo skromného výtvarníka poznal, ví, že se v milém Krtkovi zrcadlí jeho vlastní duše.

Zdeněk Miler se snažil omezit vše, co by na diváky působilo nepříjemně. A třebaže Krtek někdy pláče nebo se i mračí, skoro se nerozčiluje. V devadesáti procentech se směje a smějí se také ostatní zvířátka.

Kromě Krtka vytvořil Zdeněk Miler také jiné postavy, například hlavní hrdiny pohádky O kohoutkovi a slepičce, O zvědavém štěňátku. Ilustroval Cesty formana Šej tročka a Kubula a Kuba Kubikula. Jeho ilustrace jsou charakteristické mimořádnou pečlivostí.

Animátor 28. října 2006 převzal z rukou prezidenta republiky ocenění Za zásluhy.

Filmovému řemeslu se dnes již kvůli věku a zdravotnímu stavu nevěnuje, neboť dvacet čtyři okýnek za vteřinu, která jsou nutná pro kreslený film, je opravdu hodně.

„Víte, kolik krtečků jsem musel nakreslit pro jeden film?“ říká výtvarník, který kdysi zvládl nakreslit svého oblíbeného hrdinu i poslepu.