Článek
Jak a kdy jste se dostal k umění?
S uměním jsem se setkával od malička. Otec a děda byli výtvarníci. Děda učil na střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti. Otec vyučoval výtvarku na hradišťském gymnáziu. Doma jsme také měli spoustu knížek o umění i grafiky a malby od regionálních umělců.
Pocházíte z Uherského Hradiště. Není pro výtvarníka trochu nevýhoda stát stranou velkých měst?
Je pravda, že umělecký život se odehrává hlavně v Praze. Tak jsem prostě do té Prahy šel a snažím se tady nějak uspět.
Pojďme k tvorbě. Vaše obrazy jsou expresivní, hodně barevné, ale často s temnými náměty. Proč?
Mám takové vnímání. V dětství jsem trávil hodně času v přírodě, na rybách. U takového krásného, ale tajemného jezera. V takových chvílích člověk pociťuje určitý strach a ten rozjíždí představivost. Později mě formovalo i to, jakou literaturu jsem četl, na jaké filmy jsem se díval nebo jakou hudbu jsem poslouchal. Ale neřekl bych, že mé obrazy jsou přímo těžká chandra a dekadence. Dokonce si myslím, že jsou spíš energické a veselé. Škála emocí v nich je hodně různá, nejen zaměřená na tu temnou stranu.
Výtvarníkovy obrazy jsou expresivní a barevné.
Pomohlo vám studium v ateliéru Michaela Rittsteina na pražské Akademii nebát se barev?
Nemyslím, že mi to pomohlo. V počátcích jsem naopak maloval spíš monochromní obrazy, protože jakmile člověk použije k expresi ještě výraznou barevnost, tak vás hned přirovnávají k Rittsteinovi. Ale pak jsem se na to vykašlal, ať si přirovnávají, k čemu chtějí. Michael Rittstein byl pro mě klasik už na střední škole, stejně jako Martin Mainer, Jiří Načeradský nebo Jiří Sopko. Jsem svůj a ta výrazná barevnost je snad i reakce na to, že tady moc barevných malířů není. A malba je pro mě o barvě, barva je život.
V roce 2018 jste vyhrál Grafiku roku v kategorii litografie. Byl to velký zlom v kariéře?
Je to jeden z kroků v mé kariéře. Je skvělé, že výhra v soutěži zdvihla zájem sběratelů. Grafice věnuji sice jen okrajově, ale mám ji rád. Ročně udělám tak deset litografií. Naplňuje mě ten proces, kdy musím víc kreslit.
Malíř Martin Salajka: Vše podstatné mě naučily ryby
Malujete chameleony, které sám chováte, ryby, na které chodíte nebo zákoutí Nuslí, kde bydlíte. Potřebujete své náměty důvěrně znát?
Je to tak, většinu těch věcí mám nějak prožitých. Ať jsem na rybách, ať jsem třeba ve městě, tak já se pořád snažím o těch obrazech a v těch obrazech uvažovat. Pro mě jde o přirozený proces, že se to žité propojuje s tím, co maluji. I když maluji třeba běsy, tak je musím znát. Musím je cítit v lidech nebo ve městě, kde je velmi silná a temná energie.
Rád při malbě používáte staré zatvrdlé štětce, ale třeba i mop. Baví vás při práci experimentovat?
Mě zajímají možnosti stopy. Ty pak různě kombinuji, od nějakých řídkých barev až po pasty. Pro mě je nejdůležitější na malbě rukopis. V dnešní době, kdy spousta výtvarníků obkresluje fotky přes projektor, nebo si dokonce někteří malíři nechávají malovat obrazy jinými lidmi, tak mně přijde nejpodstatnější právě ten rukopis. Ale různých přístupů je spousta a já je samozřejmě respektuji, jen mě některé nebaví.
Je tedy pro vás důležitý proces té tvorby obrazu?
Proces tvorby a otisk té jedinečnosti. To je jak v hudbě. Kytara je pořád stejná a až ten tvůrce to rozezní. A pokaždé je to jiné. Jinak nad tím uvažoval třeba Hendrix, jinak nad tím uvažuje někdo, kdo hraje metal. Nebo někdo, kdo třeba není tak bravurní, ale má duši. Dobří malíři to uchopili po svém a je to vzrušující sledovat, jak to umí. A já bych to tak také rád uměl, aby bylo pro lidi vzrušující sledovat můj rukopis.
Okamžik jedinečnosti znamená, že malujete bez přípravy?
Něco mám hodně promyšlené dopředu, ale většinou je to o tom, že si ty obrazy nosím v sobě. Jakýsi předobraz toho, co chci malovat. Třeba si k tomu seženu nějaké materiály, postupně to rozjedu a pak tam vstupuje prvek přidávání, domalovávání. A tenhle proces je pro mě většinou ukončený, až když vezu obraz na výstavu.
Opisuju svůj život, říká výtvarník Martin Salajka
Ale jednoduché to není. Ono to dost bolí. Protože jsem pořád konfrontovaný s vlastní nedostatečností a neschopností. Abych pravdu řekl, musím se pokaždé do malování trošku nutit. Ale když překonám vstup do obrazu a ostych před sebou samým a před tou plochou, tak je to nádherný pocit. A když jdu večer spát po celém dni, kdy maluji, tak jsem nádherně unavený a už se těším až další den začnu ten skvělý proces.
Nikdy jste malbu a grafiku neopustil, ani když jste ekonomicky dost strádal. Jste už ve fázi, že se malováním uživíte?
Naopak, vždycky když jsem na tom byl nejhůř, tak jsem dělal o to víc. A vždycky se mi nakonec podařilo něco prodat a to období překonat.
Nerad bych se soustředil víc na to, kde prodat a do jakého zadku vlézt než na vlastní tvorbu. Ta je pro mě primární a pevně věřím, že pokud bude energická, rozhodná a kvalitní, tak že si publikum najde. A zatím mně realita dává trochu za pravdu, protože čím víc dělám, tím je to lepší.
Aktuálně máte velkou výstavu v pražské Ville Pellé nazvanou Mimikry. Co se skrývá za trochu tajemným názvem?
Možností interpretace výstavy a jejího názvu je víc. Jsou tam jak doslovné mimikry, kdy maluji chameleony, kteří mimikry používají, až po nějaké abstraktnější věci. Může se jednat třeba o malířské principy, že se na povrchu něco děje, schovává se a tváří jinak, než co je potom ve skutečnosti.
Výstava Mimikry bude v Galerii Villa Pellé otevřena do 2. října 2022.
Je zde několik souborů mých posledních maleb. Ale i pár starších prací, ze kterých ty novější vycházejí. Nejlépe bude, když se lidi přijdou podívat, co že se tu skrývá. Do 2. října mají času dost.
Posledních pár měsíců jste usilovně tvořil, některé obrazy jste dokončoval ještě pár dnů před vernisáží. Umíte teď z toho rozjetého vlaku vystoupit a dát si pauzu?
Je pravda, že jsem z posledních měsíců dost fyzicky i psychicky rozsekaný. Ale využiji toho, že je docela prázdno v ateliéru a mám tam ještě nějaké obrazy, které jsem nestihl domalovat. Tak do toho vstoupím znovu. Vlastně ani nechápu, proč bych si měl dávat pauzu od něčeho, co mě nejvíc naplňuje.
