Článek
Máte do 4. července výtvarnou bilanci v Galerii Art v Praze na Staroměstském náměstí. Co tam diváci především najdou?
Malbu z posledních dvou let. Zajímají mě osudy lidí, krajina, mytologie, historie. To všechno je obsaženo v mých obrazech.
Narodil jste se před jednapadesáti lety v Plzni, malujete v Hluboké nad Vltavou. Většina výtvarníků touží po Praze. Je pro vás pobyt v jižních Čechách výhodou, nebo nevýhodou?
Do Prahy mi stačí vyrazit jednou za měsíc. Ale z Českých Budějovic, kde žiji, jsem za tři hodiny ve Vídni nebo v Mnichově, kde jsou k vidění výstavy, které v Praze těžko uvidím. Rádi jezdíme se ženou i do Benátek. Chybí mi snad jen setkávání s lidmi ať z oboru či mimo něj, s kterými bych se tu a tam potkat chtěl a kteří, popravdě, žijí v Praze, v Brně, v Berlíně nebo také v New Yorku…
Cítíte něco jako generační souznění, nebo jste generace samotářů?
Generační souznění vidím spíše při pohledu zpět na konec osmdesátých a možná počátek devadesátých let. Pak, zdá se mi, se to přirozeně počalo různit a každý, kdo to myslel vážně, hledal a šel vlastní cestou. Malování se dělá jen o samotě.
Dnes se preferuje umění akce, videa, hledají se kuriozity a zvláštnosti. Má figurální malování šanci do budoucna?
Nepochybuji o tom, že určitému typu tvůrce zůstane malba a kresba tím nejpřirozenějším způsobem vyjadřování, jak tomu ostatně je po celá tisíciletí už od Altamiry. Komu sedí víc videoart, ať dělá video či cokoliv jiného, čím umí oslovit. Osobně se apriori nebráním žádné jiné výtvarné řeči byť zcela odlišné od té, kterou já používám.