Výtvarník Pasta Oner: Hrabal jsem se v kontejneru za tuzexem

Ne tak docela. Před rokem jsem měl výstavu, fiktivní dialog s Alfonsem Muchou v Museu Kampa. Spousta podobných kontextů s jeho tvorbou mě velmi překvapila, třeba co se týče reklamní plakátové tvorby. Ale dá se říct, že jsem si Prahu na sólovou výstavu ty čtyři roky šetřil. Za tu dobu ovšem proběhlo mnoho výstav v jiných městech.

Praha je má fanouškovská základna. Někdy před třemi roky vznikla idea, že by se tady mohla udělat velká výstava. Takže jsem za tu dobu střádal díla a před dvěma lety už byl jasný i termín. Zajímal mě totiž velmi inspirativní prostor této novorenesanční vily. Dejme tomu, že jsem se tedy intenzivně přípravě výstavy věnoval zhruba rok.

Ne, to ne. Vznikla v letech 2020 a 2021, takže na některých z nich je, jak se říká, ještě mokrá barva. I když jejich vznik byl přeťat nastupující pandemií, nemůžu říct, že by mě tato celosvětová katastrofa nějak výtvarně ovlivnila a obrazy před a po se výrazně lišily.

Nicméně dovolil jsem si jeden vizuální vtípek. Na jednom obraze najde pozorný návštěvník komiksovou postavičku Alfa s rouškou na čumáku. Napadlo mě, že rouška je zvláštní artefakt doby, tak proč ho pro budoucnost nezachovat.

Je to ve všech ohledech, v pozitivních i negativních, vrchol civilizace. Připadá mi, jako bychom vrcholu už dosáhli, a teď se pomalu spouštíme dolů. Spouštíme se do základních táborů, níž a níž. Ovšem my, Češi a Slováci, vlastně nevíme, jestli jsme ten skutečný vrchol opravdu zažili. Po pádu železné opony jsme se na něj dostali už ve chvíli, kdy tam začalo foukat a pak i sněžit. Přesto si myslím, že jsme si to nahoře aspoň na chvilku plnohodnotně užili.

Určitě na osmdesátá a devadesátá léta dvacátého století. Ta mě zasáhla naplno. No, a protože jsem překročil čtyřicítku, také trochu bilancuji. Člověk se ohlíží a nad některými věcmi víc přemýšlí. Kolega František Skála tvrdí, že umělec těží hlavně ze svého dětství.

Zatímco on hledal na periferii v křoví kabely a dráty, já se hrabal v kontejneru za tuzexem, kde se prodávalo zahraniční zboží. Pro dnešní děti je nepochopitelné, že jsme sbírali obaly od čokolád, stanioly vyhlazovali a lepili je do deníčků. Nebo je mezi sebou měnili za plechovky od Coca-Coly.

Především filmy. Takže je na jednom díle třeba herečka Audrey Hepburnová z filmu Snídaně u Tiffanyho, i když ten je z šedesátých let. Na jiném obraze jsem zase namaloval Michaela Douglase v roli z filmu Volný pád.

Jeho figura pro mě symbolizuje člověka, kterého zničila naše civilizace, tempo doby. Chápu ho jako pozitivně negativního hrdinu. A na druhé straně stojí Audrey Hepburnová, která je zajištěná, dělá luxusní společnici, ale vlastně není úplně šťastná.

Obraz Zrození Venuše z mořské pěny jsem měl v hlavě už strašně dlouho, hlavně postavu nahé Venuše. Mám rád staré mistry a často je parafrázuji. Její figura pro mě představuje symbol křehkosti. Ale zároveň jsem ji chtěl přetransformovat do našeho věku.

Ne. Je to prodejní výstava, takže až skončí, obrazy se rozutečou k soukromým majitelům. Témata si vybírám sám, jen velmi zřídka pracuji na zakázku. Ale přesto musím mít od zákazníka dostatečný prostor pro uměleckou svobodu, jinak bych to nemohl udělat kvalitně.

Určitě se to posunulo. Například autoři jako Michal Škapa nebo Jan Kaláb běžně vystavují, prodávají svá díla na aukcích a jsou kladně přijímáni jak lidmi, tak i kritikou. A je těch lidí víc, co se tímto druhem umění mohou uživit. Všichni si dokázali najít pevnou pozici v oblasti současného umění.

Občas se to stává, zvláště když nastupuje nová graffiti generace.

Já už ale s graffiti subkulturou nemám nic společného a v podstatě si jí nevšímám. Nezakrývám, že jsem z ní vyšel, a nestydím se za to, nicméně nyní žiji v úplně jiném světě. Chápu se jako současný umělec, ne jako graffiti writer.

Může se vám hodit na Firmy.cz: