Článek
Azyl78 je letní scénou divadla Jatka78, který založil Cirk la Putyka s principálem Rosťou Novákem mladším. Divadelní šapitó pro až osm set diváků vyrobili na míru cirkusoví mistři z Itálie.
Odkdy pracujete s divadlem Jatka78 a Cirkem La Putyka?
Už je to několik let. Když se Jatka78 otevírala, výtvarně jsem pojal interiéry, vznikl určitý vizuální koncept divadla. Jatka78 začala právě svým prostorem. Ale již dříve jsem pro Cirk La Putyka dělal výtvarné pojetí představení Risk, se kterým jsme zahajovali Festival Internacional de Circo v Riu de Janeiru.
Malujete obrazy. Co vás přivedlo k divadelním prostorům, scénám?
Kdysi za mnou přišel principál La Putyky Rosťa Novák s prosbou o tetování, to už je takových deset let. Byla to první konzultace a na druhé setkání už přišel s tím, že připravují nové představení, a začal mi představovat koncept.
Byl plný toho, co ho čeká, a chtěl mě do toho nějak zapojit. Jednalo se právě o představení Risk, kterým to vlastně celé začalo. Poté, co se schválila rekonstrukce a divadelní prostor Jatka78 se pod vedením Štěpána Kubišty začal připravovat k provozu, přišla nabídka k vizuálnímu pojetí interiérů.
Lukáš Musil při práci na vysokozdvižné plošině.
Kromě té spolupráce potetoval jste Rosťu Nováka?
Nakonec ano. I tatínka Rosťu Nováka staršího. A protože u toho byli i oba synové, Vítek s Rosťou mladším, klukům jsem dal do ruky strojek a v rámci rituálu se tátovi do kůže taky vepsali.
Tetujete ještě?
V podstatě vůbec. Cítím, že to, co jsem měl přinést tomuhle oboru, už jsem odevzdal.
Prostor, který nabízí šapitó, je asi velkou výzvou pro výtvarníka.
Výzva je to ohromná. Bavíme se o dvou rovinách. Po fyzické stránce nejde ani tak o měřítko, jako spíš o kruhový tvar, který má své přednosti, ale i úskalí. Například práce s kompozicí. A také jde o perspektivu, která v takových výškách a úhlech vyžaduje specifický přístup.
Při práci nestojím před, ale jsem v podstatě nad a je potřeba hlídat si pohledový vjem okolí. Mentální stránka se vztahuje spíš k přípravě pojetí a vnitřního nastavení, respektive přesvědčení k onomu přístupu.
Šapitó ve dne.
Je realita jiná, než když jste si realizaci plánoval v ateliéru?
V tomto případě se těžko realita plánuje. Vznikla spousta skic a posléze vizuálních návrhů. Šapitó se stavělo na zkoušku na jiném místě, než kde momentálně stojí, což souvisí i s tím, jak jsem se rozhodl k pojetí přistoupit. Mohl jsem si naplánovat a rozvrhnout design a v podstatě se stát jakýmsi obkreslovačem nebo strojem. Ale zvolil jsem apriorní cestu přístupu. Intuitivní malbu, která mi dává možnost využít vjemů z okolního prostředí a symbiózy Azylu78 s lidmi kolem. Jedná se o jakýsi dialog. Zároveň tento přístup s sebou samozřejmě nese svá rizika.
Když jsem k šapitó přišel první den, poté, co už bylo postavené na svém místě, posbíral jsem nějaké ulámané větve, k nim přidělal molitany a hadry a vyrobil z nich takové obří štětce. A začal pracovat. Po pár dnech jsem si dal volno, šapitó několikrát obešel, vyfotil a doma skicoval další kroky, které by mohly následovat.
Když o Azylu78 přemýšlím, vnímám pocity spojené se slovy jako umírněnost, pokora, propojení. Zvolil jsem relativně minimalistické pojetí, černé lineární vyjádření. Víceméně se jedná o jakýsi znakový systém, subjektivní písmo, jazyk, labyrint.
Bylo těžké vychytat strukturu barev odolných proti dešti či slunci?
Vzhledem k tomu, že předchozí zkušenost chyběla, tak to bylo o testování na vzorky banneroviny, ze které je šapitó vytvořeno, a dotazování lidí z graffiti scény. Nejvíc mi pomohl Michal Škapa, ke kterému jsem odjel do ateliéru, vzal s sebou kus materiálu, udělali jsme vzorník barev a on mi doporučil, které bych měl použít. Podařilo se nám podpultově sehnat typ barvy z Německa, která se už nevyrábí, ale jevila se nejvhodnější.
Šapitó večer.
Jak dlouho to ještě budete dělat? Už se hraje, lidé tedy mohou být diváky tvůrčího procesu.
Myslím, že to je nakonec fajn. Lidé se stávají nejen diváky, ale aniž by o tom věděli, i součástí tvůrčího procesu. Před otevřením jsem se cítil trochu pod tlakem, že bych to měl dotáhnout před oficiálním otevřením. Ale zasáhlo nám do toho počasí. Docela hodně pršelo a s vodou pojení těchto barev prostě nefunguje. Pořád se čekalo, až šapitó uschne, protože vůbec nesaje, takže to bylo takové rozkouskované. Vlastně i to stálo za změnou vnitřního rozpoložení a uvědomění si, že na šapitó můžu pracovat průběžně.
Co ta malba vlastně je?
Víte, ono je zajímavé, že příprava práce na Azylu78 zahrnovala psaní si textů. Takových objasňovacích zápisků. Řekl bych, že to, co se odehrává vizuálně na šapitó, má kořeny v těch textech.
O čem jsou?
O vnitřním dialogu, o jeskyni, o znaku, o otázce, co pro nás znamená pojem slavení.
Přijde mi, že jsou o hledání středu, reálného střetu a pohybování se v určitém labyrintu. A jedněmi z ústředních motivů jsou kruh a bod. To se na šapitó všechno objevuje, ve třech kruhových patrech nad sebou.
Když jsem řešil, jak k tomu přistoupit, přál jsem si neokázalost. Aby to bylo pokorné, aby to působilo skoro až nahodile, přírodně. Možná je v tom cítit i úcta k indiánskému pojetí stanu. Vnitřně jsem si přál tak nějak poděkovat principům, jež nám daly základy našeho žití.
Začínal jste hokejem, pak přišlo tetování, po něm obrazy, teď šapitó. Obrazy malujete stále?
Práce na obrazu je pořád mou součástí. Věřím v jeho sílu. Obraz jako vyjadřovací prostředek je pro člověka prostě komunikačním prvkem. Podívejte se do jeskyní. I proto jsem u šapitó nechtěl ulítnout do nějakých efektů. Podle mě se totiž my lidi hodně koukáme, ale zatraceně málo vidíme.
Přišlo mi bezva udělat míň, aby to člověka donutilo opravdově zkoumat, nechat na sebe působit. Věřím, že hodně lidí jen projde kolem a nebude vnímat, co na šapitó vlastně je a že tam vůbec něco je. Ale pak se najdou lidé, kteří si v sobě dají čas a uvidí, co se může odehrávat. Myslím, že není potřeba velkých efektů. Naopak. V umění je téměř vše možné, ale vše není potřeba. A proto také rád maluju.
Jak spolu souvisí hokej, kterému jste se profesionálně věnoval, a umění, kterému se věnujete teď?
Třeba právě hokejový brankář, kterým jsem býval, zažívá v bráně momenty, kdy je mimo nějakou reálnou kompozici svého žití. Dostane se mimo zažitý vzorec a jedná naprosto intuitivně.
Dostáváte se do podobného transu při malování?
Ano, jsou momenty, v kresbě, malbě, kdy si člověk téměř nic kolem neuvědomuje. Je v tom. Je v sobě. Nic kolem, vše v něm. Ale začal jsem se třeba věnovat objektům, sochám, a to je trošku jiný přístup. Řekl bych více konstruktivní.
Výtvarník před svým dílem.
Takže teď ještě děláte sochy?
Ano, a je to zase jiná práce, jiný přístup, hledání odpovědí na nové otázky. Teď je v řešení nová venkovní instalace, tak uvidíme, jestli dopadne.
Je to další nová etapa vašeho života?
Takhle se to asi nedá rozčleňovat, ale strašně mě zajímá právě nutnost hledání odpovědí na nové otázky, což člověka dělá bohatším. Práce se železem je boj, už jsem se několikrát zvládl nepříjemně popálit. Ale člověk to bere jako souboj, jak s materiálem, tak se svou neschopností. A uvědomuje si, že není zase tak veliký, jak si třeba myslí.
A toto uvědomění nejspíš souvisí právě i s pojetím Azylu78. Snaha o uchování si pokory před historií a vším, co nás obklopuje, ale zároveň víra ve velikost síly tvoření a vyjádření vlastního jazyka. Křičet k tomu není potřeba.
Může se vám hodit na Firmy.cz: