Výtvarník Josef Rataj o pop-artu: Mým vypínačem je kšiltovka

Nedávno jste se vrátil z Ameriky. Načerpal jste tam novou inspiraci?

Nedokážu tvořit, aniž bych se nevracel do Států, protože podle mě jsou kořeny pop-artu tam. Neuznávám rychlokvašky, co se začínají věnovat pop-artu, aniž by se seznámily s tím původním, kýčovitým, z Ameriky padesátých let.

V Miami připravuji projekt výroby vlastních sedaček, které na sobě mají motivy z mých obrazů. Chci tam v příštím roce otevřít ateliér. Asi budu působit chvíli v Americe a pak zase u nás.

Ačkoli pocházíte z umělecky zaměřené rodiny (dědeček byl akademický malíř Josef Jícha), malovat jste začal až po první návštěvě Los Angeles, v sedmadvaceti letech. Proč?

Já maloval už předtím, byly to takové „ladovky“. Kdybych teď měl malovat celou knihu jako od Josefa Lady, dal bych to, protože Lada byl mým základem.

Když jsem se pak poprvé dostal do Ameriky, ukázal mi kamarád v Hollywoodu domy, ve kterých dělal design. V jednom z nich byla strašná čmáranice a já tenkrát prohlásil, že bych něco takového taky načmáral. Šlo o dům herce Matthewa Perryho.

To mě nakoplo. Neměl jsem žádné pořádné vybavení, začal jsem s různými abstrakcemi, šílenými obrazy. Do Států jsem se pak vracel a jednou jsme jeli na výlet do Las Vegas. Procházel jsem hotely, každý měl jiný design a v jednom byl pop-art. Tam to vzniklo.

Netajíte se tím, že chcete být jako americký výtvarník a filmař Andy Warhol. Na vašich dílech je patrný obdiv k němu. Čím vás nejvíc oslovil?

Asi svojí pokorou, určitou prostotou, na nic si nehrál. Umění dělal tak, jak to viděl, cítil. Nejvíc mě baví jeho spolupráce s americkým černošským umělcem Basquiatem. Spolu měli nejzajímavější období. Pořád budu Andyho Warhola do svých obrazů dávat, promítat ho v nich.

Dnes platíte za uznávaného pop-artového umělce, jehož díla se prodávají za statisíce korun. Čemu se věnujete nejraději?

Starému kýčovitému pop-artu z padesátých let. Někdy mi do toho skáčou zakázky, kdy mi lidé naznačí, co si přejí, ale pak už mě nechají volně tvořit. To mě baví. Aktuálně se věnuju taky výrobě nábytku, sedaček. Uchvátily mě secesní věci.

Letos jste se také zúčastnil benátského bienále…

O tom tady u nás skoro nikdo neví. Otevřelo mi to další cesty. Od bienále mám za sebou vystavování v Miláně, to pro mě bylo nejprestižnější, v říjnu mě čeká Řím.

Inspiraci nacházíte i ve světě filmu. V roce 2020 jste namaloval portrét režiséra Jiřího Menzela, loni jste vzdal hold zesnulé herečce Libuši Šafránkové tím, že jste vytvořil její podobiznu pro pietní místo v Praze na Florenci. Jak takové portréty vznikají?

Jednoduše jedu podle fotografie, jak je to u pop-artu obvyklé. Portrét musí být přesný, ať je jasně vidět, o koho jde. Neuznávám zakázky, které se pak elektronicky předělávají, aby podoba trošku nějak vypadala.

Vaše kresby zdobí i různé objekty, tvoříte na stěnách budov. Co říkáte vandalům, kteří sprejují po omítkách i historických budov, a tím je ničí?

To neuznávám, ale když mají podobné tužby, tak by měli najít společnou řeč s městem a dostat k dispozici plochy, kde se můžou vyřádit. V zahraničí to tak funguje, tam se města chovají vyspěleji a nechávají je tvořit. Jenže to se bavíme o sprejerech s uměleckým cítěním, ale vandalové se podepíšou všude, těm je jedno, o jakou jde budovu.

Nikdy jsem neuznával malování po vlacích a podobně, ale vím, že to ke street artu patří, tak se proslavila i plechovka od Warhola.

Fanoušci televizních reality show můžou každý všední den vidět tvorbu značky Rataj v projektu Praha – den & noc na Nově. Jejím účastníkům jste zkrášlil byt v centru Prahy, kde se pořad odehrává. Čím vším?

Třeba bustou návrháře Karla Lagerfelda, a protože miloval ryby a mořské plody, tak jsem ji nazval Sushi boy. Nebo sedačkou se dvěma secesními křesly, což je největší paráda. Mají na ní kopii obrazu z benátského bienále.

Vyzdobil jsem rezavé vstupní dveře, upravil lednici. Jeden z pokojů zdobí plátno pětimetrové Lennonovy zdi, je to malba, která má na sobě asi deset vrstev.

Zajímavá mi připadá i vaše spolupráce se zpěvákem Richardem Krajčem, který vlastní a rekonstruuje kostel v Chotěvicích na Královéhradecku. Čím už jste ho vyzdobil?

Richard si přál udělat Ježíše s kytarou nad hlavou. Je tam taky Panenka Marie, doubly obrazů z bienále v Itálii. Teď tam půjde pět až šest dalších obrazů, třeba Ježíš vypodobený jako Superman.

Dovezeme tam velký silikonový průhledný kříž, ve kterém jsou naházené různé věci, jako jsou víčka nebo zapalovače. Ale hlavně jsem vytvořil šestnáctimetrový barevný koberec, který se rozprostírá uprostřed mezi sedačkami.

Jak takovou avantgardu berou věřící?

Berou to i hodně pobožní Poláci, kteří kostel navštívili. V prosinci se odtamtud naživo přenášela mše, já tam ke dvěma písničkám vytvořil narychlo obrazy, protože se věnuju i speedpaintingu – rychlomalbě.

Chceme do kostela stále něco přidávat, dokud z něho nevznikne poutní místo, nejznámější kostel na světě ve stylu pop-artu. Já mu to všechno daruju.

Doménou vaší tvorby nejsou jen plátna, svoje nápady realizujete i na nábytku či oblečení. Třeba váš Love set, sedačka a křeslo za 390 000 korun, se již prodal. Nenabízíte levné produkty, kdo si je kupuje?

Nejsou levné, protože jich moc nevytvořím, snažím se, aby byly limitované a omezené. Nemůžu říct, že si moje věci kupuje horních deset tisíc. Jsou zájemci, kteří dva tři roky šetří a ve chvíli progresu si dílo koupí, čehož si nesmírně vážím.

A rád bych zdůraznil, že téměř zásadně nejde o české celebrity. Ty si většinou nekupují nic, chtějí všechno zadarmo. Berou to tak, že mě zviditelní mezi svými sledujícími, takže nezaplatí.

Tvoříte i s hudebníky a tanečníky při jejich show. Co si pod tím máme představit?

To už je taky pár let, moje první vystoupení se odehrálo asi v roce 2015 se zpěvákem Benem Cristovaem, který měl show v pražském Karlíně. A já při ní vytvořil během tří nebo čtyř minut jeho obličej. Teď spolupracuji s klukem, který mě hodně baví, s Milanem Peroutkou. Zahajoval jsem mu jeho poslední koncert a namaloval Milanův obličej před vystoupením.

Nezříkáte se práce v plenéru. Není jednodušší malovat v ateliéru?

Já už nemám žádnou zábranu. Můj vypínač je kšiltovka, kterou jsem se naučil nosit. Když si ji na hlavě obrátím kšiltem dozadu, úplně zapomenu na okolí a prostě vypnu. Umím snít!