Výtvarník Jiří David: Skrze tváře blízkých lidí vyjadřuji svoje pocity

Na své poslední výstavě v pražském Doxu jsem vystavil převážně malované obrazy přírody, trav, zahrad, ale pokračovat dál stejně jsem nechtěl. Potřebuji se obrozovat, neustále vyzývat sám sebe.

Pustil jsem se do těžkého tématu rodinných portrétů a zachycení blízkých osob. Začal jsem být v obrazech osobnější. Snažil jsem se však skrz výraz blízkých lidí oslovit i ty, kteří je neznají.

Samozřejmě, mám ji tam skoro vždy. Je jako ambivalentní spodní proud, který plyne nikoli šokujícím nebo zbytečně provokujícím způsobem, ale je vždy latentně přítomný. Myslím, že erotika, sexualita i v takzvaně nekorektní formě, je odjakživa zásadní součástí umění. Drží ho v síle, energii a napětí.

Pravděpodobně ano, témata se nutně objevují ve vlnách. Ale věci do veřejného prostoru dělám stále, průběžně. Jednu jsem teď, v rámci projektu Sculpture line, připravoval pro Prahu. Bohužel mi ji zamítli, a tak se ještě snažíme najít jiné místo, kde by se prezentovala. Od září by tento objekt měl stát v Mnichově.

Na Zbraslavi mám nyní recyklovaného anděla pod názvem Přicházejí dny, kdy stíny jsou těžší než těla, s černou kostkou místo hlavy.

Například v administrativní bublině kolem něj. O tom, co se kam může či nemůže dát, rozhodují často lidi, kteří o současném umění skoro nic nevědí. Pak jsou tu grantové komise, kde se mezi sebou lidi znají, podporují se a často si dohazují projekty. Budu doufat, že snad ne vždy. A to mě nebaví a nechci se tím zabývat, i když občas se nějaké soutěže z plezíru zúčastním. Spíš chci dělat sám za sebe, bez grantových podpor.

Tvořit věci na určité veřejné místo a respektovat jeho kontext a genius loci je něco, co se v galerijním prostoru nedá udělat. Zajímá mě i paměť místa, kterou se snažím zvýraznit. Zase tolik jsem toho na ven neudělal, a něco se dokonce i ztratilo.

Třeba Hůl pro nevidomé, která byla před léty instalována na Václaváku. Někdo ji ukradl. Byla to sedmimetrová replika slepecké hole a stála ukotvená speciálními šrouby pod svatým Václavem. Všude kamery, obcházející policajti, a jednoho rána tam nebyla. Dodnes po ní není ani vidu, ani slechu.

Udělal jsem novou, a ta teď stojí někde v parku v Rakousku. Tam se snad tolik nekrade.

Pro mě je to zdroj inspirace. Skrze tváře blízkých lidí mohu vyjadřovat svoje pocity a vize. Nemohu malovat cizí lidi. Musím k nim mít vazbu.

Na výstavě je jedna výjimka, portrét klučiny, kterého jsem si vyfotil v autobuse. Byla to neuvěřitelná tvář, a já se neudržel a namaloval ji. Ale jinak cizí lidi dělat nemůžu. Nemůžu nebo neumím je prožít, a když je autenticky neprožiju, není to ono.

Tehdy to byl kluk, kterému bylo jedenáct dvanáct let. Měl zavřené oči a neobyčejně souměrnou tvář, z níž vyzařovala až jakási svatost. Byla v ní intimita prolnutá do jakoby archetypálních rysů, úžasná a silná, sugestivně přitažlivá tvář.

Můj kamarád psycholog Ivan Douda se mi žertem směje, že umělci jsou narcisti, což se jistě nedá zcela vyloučit. Ale pro mě autoportrét není pouhé narcistické zrcadlo. Myslím si, že se přeci jen zčásti znám, ale zároveň jsem svým vlastním cizincem.

Nemůžu se malovat lepší, než jsem. Člověk k sobě musí být i nelítostný, krutý. Skrze svou tvář vyjadřuju vztah k vnějšku, který prožívám. Proto tu mám i své tváře, z nichž jedna odhaduje, jak bych mohl vypadat za deset let. Zestařil jsem se a vložil do obrazu trochu démoničtější polohu.

Nechci užívat klišé, že jsou oknem do duše, ale ano, jsou pro mě důležité. Tváře si pamatuju, jména zapomínám. Co je za nimi, cítím intuitivně.

Odborné publikum mě má ve škatulce konceptuálního umělce, ale já vím, že všechny moje obrazy vyvěrají z intuitivního spojení mnoha chvil, které se postupně vrství jako sendvič. Jedním impulzem se pak něco zažehne a já to uvidím.

Když jsem dělal trnovou korunu nad Rudolfinem, šel jsem po mostě a prostě ji tam viděl. Zní to lehce vizionářsky, nejsem však žádný prorok, ale ve své hlavě jsem fakt jasně viděl plující modrý objekt, který se pak v čase postupně proměňoval na trnovou korunu.

A když jsem ji pak na střeše Rudolfina instaloval a díval se na protější Hrad, najednou jsem tam viděl ono Srdce. A nebylo to kvůli Havlovi.

Dodnes si většina lidi myslí, že jsem to Srdce dělal kvůli němu. Ale to je klasický mediální omyl. V té době jsem ani nevěděl, že ho v podpisu používá. Tento do jisté míry zprofanovaný symbol jsem doložitelně používal ve svých obrazech již v osmdesátých letech.

Už mi však tolik nevadí, že si to lidi propojili. Nechci to zakřiknout, ale možná se koncem roku nastálo objeví v Praze. Nemůžu říct kde, ale bude mít jinou barvu a jinou polohu. Pokud to klapne, rozsvítí se na výročí Havlovy smrti.