Výtvarník Jiří David: Musím se ovládat, abych to nepřepískl

Článek

Z většiny obrazů vystupuje ta prapůvodní syrovost, kdy člověk bere, co má po ruce,⁠ a proniká tím do prostoru. Kdo je Diana, která vyrostla z jutových provazů?

I tato má Diana je bohyní lovu. Celá mytologie kolem ní je krutá, ale podle mého názoru je to nejoptimističtější obraz z celé výstavy. Má v sobě radostnou atmosféru. Když jsem ho dokončil, maličko mi připomínal Miróa. Potřeboval jsem lapidárnější, formální, primitivizující řeč a formu, která by odvedla masu barev a já bych se dostal k původním stavebním kamenům v mé mysli. Ty obrazy nejsou depresivní, ale jsou temnější.

Mají v sobě hravost, i když trochu brutální.

Hravost, která není líbivě vlezlá, je pro mě důležitá. Pracuju s nadějí, ta je pro mě zásadní, abych neupadl do temnot, protože i k té temnotě musí mít umělec určitou distanc. Například v obrazech, kde se objevují domy, řeším otázku, kdy se dům přemění na domov. Zajímají mě fáze těch transformací. Ty domy spojuje strohost, jsou něčím kruté.

V některých se děly a dějí děsné věci. Tam míříte?

Tam nemířím, nejsou to domy zvrhlíků. Moje domy jsou těla. I v téhle galerii se snažím o to, aby měla výstava strukturu organismu, kdy jsou obrazy různými orgány, které drží tělo dohromady, ale zároveň mají odlišné funkce. Když mám možnost udělat samostatnou výstavu, snažím se, aby tam toto rezonovalo. Velké díky patří kurátorce Mileně Slavické, která to vnímala podobně a dovedla mezi díly nalézat podstatné významové složky.

Zabýváte se myšlenkou, kdy se z domu stane domov. Tak se ptám, kdy se z plátna stane obraz?

To je otázka, která by měla být neustále vědomá u každého umělce. V mém případě si například roky lidé schematicky myslí, že mám všechno předem vymyšleno. Tak to není! Slušně řečeno, je, či dnes bych už spíše řekl, že to bylo často k nakrknutí. Jdu z ateliéru, vidím nedokončený obraz, který mne stahuje, láká, bestie jedna, a tak si mnohdy říkám: Doprčic, spíš vulgárněji, nechej obraz obrazem, běž už domů a vrať se k němu později. Je to neustálý dialog. Se svými obrazy při jejich vzniku hovořím, pro mě jsou skutečnou entitou, která má vlastní život, která mě dokáže atakovat, naštvat, rozčílit nebo být v přátelském vztahu.

Jak tedy pracujete?

Nechám se ovlivnit nečekaným impulsem, který otevře další možnosti v mé hlavě. Potom jsem zvědavý, co na mě vlastně vyleze. Zpětně nedokážu říct, jak obraz začnu a jak ho dokončím. Bůhví, snad to je už má letitá zkušenost, kdy mi obraz řekne: A dost, dál už nic nedělej! Někdy je to těžké, někdy to srší v různých fázích. Musím se ovládat, abych to nepřepískl.

To je asi velké umění vědět, kdy má tvůrce proces utnout…

Je to, jako když rozpouštíte sádru ve vodě. Ona se furt rozpouští, rozpouští a najednou zůstane jen ta špička. Přesně tenhle moment nastane ve chvíli, kdy malujete obraz nebo tvoříte jakékoli umělecké dílo. Ta fáze, kdy to musíte utnout, mě celý život fascinuje.

Možná je potřeba odstup, který si ale každý nemůže dovolit.

Když tyhle nové obrazy vznikaly, uvědomil jsem si, že je v nich podivný sestup do paměti. Až zpětně mě začaly zajímat jeskynní malby. Najednou se to všechno propojilo. Přestože nanáším jednotlivé vrstvy, vypadá to, jako by samy z obrazu rostly. Musím to vše zarazit včas, abych do obrazu takříkajíc nespadl, aby se nestal příliš estetizovaný a snadný ke čtení.

Do výukových boxů Jiří David zasáhl velmi rafinovaně

Které z vystavených děl je pro vás nejdůležitější?

Vodopád s pramenem podsvětí Léthé. Není to nic mystického, hledám v tom primární sílu, i když to slovo nerad používám, je to až meditativní zóna, která mezi pohledem diváka, citlivým člověkem a samotným obrazem vzniká. Jedním z nejsilnějších obrazů je Obnažovaná. Může možná někomu i podvědomě trošku připomínat Duchampovu Nevěstu svlékanou jejími mládenci, ale tady těmi „mládenci“ jsou hnusní brouci, kteří lezou po jejích svatebních šatech a napadají její nevinnost. A pak musím zmínit dřevěné instruktážní boxy z roku 2013, které vystavuji v Čechách poprvé. Doslova mě uhranuly všechny ty baňky, mističky a materiály. Doplnil jsem je absolutně odlišnou vizualitou, nenápadně jsem zasáhl tam, kde by to sotva někdo čekal.

Na pokraji snu je název objektu stříbrné hlavy uzavřené v kleci, do níž je prorostlá čepel nože. Pouštíte sny do své tvorby?

Míval jsem od puberty nutkavý sen, který jsem ale nikdy ve své tvorbě nereflektoval. Dnes ho můžu prozradit, protože mě už nedeprimuje. Měl jsem pocit, že jsem zabil nějakou ženu, že jsem ji ale tak dobře schoval, že ji nikdo nemůže najít. Vyšetřovatel šel po mně, věděl, že jsem to byl já, ale nemohl mi to dokázat. Později jsem nerad usínal, protože jsem si vnutil myšlenku, že až usnu, zemřu a už nebudu, která mě děsivě spirálovitě táhla do strmých hlubin, až můj polštář začal být kamenem.

Jste věčným pochybovačem i rýpalem, v dobrém smyslu slova, do současné výtvarné scény. Jak se bráníte tomu, abyste sám sebe nevykrádal, abyste se neopakoval?

To je ta největší hrůza. Denně usínám s pochybnostmi o svých věcech. V okamžiku, když však náhle překvapím sám sebe, a raději příliš nezkoumám vlastně proč, a zároveň cítím takovou vibrující vnitřní radost, uvěřím pak i tomu, že to může někoho oslovit i mimo můj svět. To mě chrání před upadnutím do stereotypu. Můj rukopis jsou mentální mapy, a ty hledají odlišnou, autentickou formu. Nechci, aby si lidé zvykali na nějaký jeden můj styl. Chci se neustále proměňovat, aniž bych se ale v paměti vygumoval.