Výtvarník František Muzika je symbol imaginativního umění

Výběr malířské tvorby připravil Vlastimil Tetiva a do Alšovy jihočeské galerie na Hluboké byly svezeny četné obrazy z mnoha galerií a soukromých sbírek od Karlových Varů až po Ostravu. Od roku 1986, kdy podobnou přehlídku Muzikova díla pořádala v Jízdárně Pražského hradu Národní galerie v Praze (autorem byl tehdy František Šmejkal), se divák nesetkal s tak reprezentativním souborem, který by představoval všechny vývojové fáze Muzikova malířství.

Muzika je stěžejním představitelem českého imaginativního umění. Nepatřil přímo mezi surrealisty, ale měl k nim blízko. Byl kultivovaným malířem, což se projevuje v preciznosti techniky olejomalby i v dovednosti, jak jednoduchými prostředky dokáže evokovat snové a fantazijní představy. Byl také šikovný v zacházení s barevnými harmoniemi, když jimi chtěl vyjádřit smutek nebo melancholii.

Jeho tvorba se měnila. Vždy podléhal novým trendům, jako by neustále cítil potřebu vyrovnávat se s tím, co někde jinde viděl a obdivoval. Od civilismu ke kubismu, od kubismu k surrealismu a od surrealismu k abstrakci. S odstupem času to může být jisté zklamání, zejména pokud v modernosti hledáme i stoprocentní originalitu, ale nutno říci, že Muzika si počínal podobně jako Emil Filla.

Filla by bez Edvarda Muncha a Pabla Picassa vypadal malířsky úplně jinak. Obdobně Muzika ve svém nejslavnějším období přebíral od Salvadora Dalího, Maxe Ernsta a Joana Miróa nápady a podněty, které pak po svém předělával a v českých souvislostech (nejen uměleckých, ale i politických) jim dával jiný význam a smysl.

Jako by obrazy pařížských surrealistů sám znovu prožíval jako své vlastní sny. Mnohé z toho také využil i jako vynikající scénograf. Muzikova spolupráce s českými divadly je v Alšově jihočeské galerii představena zatím v nejreprezentativnější podobě.

Vlasta Koubská, která tuto část výstavy připravila, vybrala z depozitářů Národního muzea v Praze, Národní galerie a z několika soukromých sbírek 107 scénických návrhů, které Muzika vytvořil v letech 1927 až 1947.

Většina z nich působí jako krajiny z jeho surrealistických obrazů a i tato kolekce dokládá, že česká scénografie výrazně zasáhla do dějin mezinárodní meziválečné avantgardy.

Výstava v Hluboké, která je autory výběru i Emilem Zavadilem jako tvůrcem instalace pojata jako oslava české imaginace, končí 30. září. Jejím trvalým pomníkem zůstane obsáhlá monografie (472 stran) s více než 300 reprodukcemi a texty, jejichž autory jsou Vlastimil Tetiva (volná tvorba) a Vlasta Koubská (scénografická a kostýmní tvorba). Publikaci vydalo pražské nakladatelství Gallery ve spolupráci s Alšovou jihočeskou galerií v Hluboké nad Vltavou a s Národním muzeem v Praze. Nikdy předtím o Muzikovi nevyšla tak rozsáhlá kniha.

Škoda jen, že zcela stranou zůstal umělcův zájem o grafiku písma, což v roce 1958 korunovala dvousvazková publikace Krásné písmo ve vývoji latinky, která doma i v zahraničí získala řadu ocenění. Vynechání této velmi důležité kapitoly v Muzikově tvorbě je dost nepochopitelné.