Výtvarník Franta slaví pětadevadesátiny a říká: Mám pocit, že se doba vyostřuje

U před měsícem k narozeninám dostal krásný dárek, výstavu v Jízdárně Pražského hradu. Najdete na ní lidské figury v nejrůznějších tvarech a podobách. Vedle obrazů tam nechybějí velkoformátové tušové kresby a bronzové plastiky. Zachycují krásy i hrůzy našeho bytí, válečné hrůzy, uprchlickou krizi i poklidné výjevy z francouzského jihu.

Tehdy jsem byl ještě dítě. Bydleli jsme na Karlově náměstí, otec obchodoval s křišťálem. Byli jsme zajištění, patřili jsme k velmi intelektuálním rodinám. V době napadení Československa v březnu 1939 byl otec právě v Istanbulu. Jako bývalý legionář, vlastenec se rozhodl rychle.

Z Turecka odešel na jih Francie, kde se formovaly československé jednotky. Později mu to doma vyčítali. Jenže opomněli, že k Sovětům jít nemohl, v roce 1939 byli Hitler a Stalin velicí kamarádi… My jsme válku přežili na Vysočině. Otec se z ní naštěstí vrátil.

V roce 1958 jsem ukončil studia na Akademii výtvarných umění a přihlásil jsem se na výměnný studentský zájezd do východního Německa. Odjížděl jsem s tím, že se nevrátím.

Ano, seznámili jsme se v Itálii, kde jsem chvíli studoval. Chtěli jsme spolu žít v Praze, jenže nám to neumožnili. Státní policie ji při druhém pobytu zadržela, na letišti ji nevybíravě vyslýchala. Vysvobodil ji až francouzský pilot, jenž uslyšel její volání o pomoc. Tehdy jí také tajní řekli, že je v Československu naposledy. Musel jsem tedy emigrovat kvůli ní. Navíc jsem v sobě cítil, že chci žít venku, odejít z klece. Aspoň na čas.

Vmísil jsem se do skupiny dělníků, kteří šli do práce. Následně jsem skončil na dva měsíce v uprchlickém táboře. Tak začala má cesta, na níž jsem opustil „tábor míru“ a vydal se do „zlýho kapitalistickýho světa“. Patřilo k ní mimo jiné to, že jsem poté opustil uprchlický tábor a vydal se vlakem za Jacqueline do Nice.

Přihlásil jsem se tam na úřadě, přičemž jsem narazil na Francouze, který bojoval s mým otcem u Dunkerque (byl legionář, později bojoval proti fašistům - pozn. red.). Spolu se zárukou Jacquelininých rodičů mi to pomohlo získat nové doklady. Na občanství jsem si musel nějaký rok počkat, než mi ho nabídli.

Mluvil jsem rusky. Zvládal jsem jednoduchou angličtinu a začínal jsem s italštinou. To souviselo s mými studii ve městě Perugia, kam jsem vyjel s velkým štěstím jako student na tamní Academia delle Belle Arte. Tam jsem se seznámil s Jacqueline, francouzsko-alžírskou Židovkou. A jestli jsem v něčem měl opravdové štěstí, tak v tom, že jsem ji potkal. Je to báječná žena. Žijeme spolu skoro sedmdesát let. Možná to není až normální. Je ale můj opěrný bod.

Ne, zvládal jsem: dobrý den, děkuji. Mluvili jsme dlouho jen anglicky. Do francouzštiny jsem se víc obul až druhý rok, co jsem tam žil. Nechtěl jsem se za sebe stydět.

Zprvu jsem čekal, až žena dokončí studia v Nice. Ve volnu jsem maloval. A měl jsem zase štěstí. Potkal jsem galeristku, která mi na základě asi deseti pláten nabídla spolupráci. Dala mi smlouvu na tři roky. Mohl jsem v klidu pracovat, žít. Vlastně rozhodla i o tom, že jsem se neusadil v Paříži, jak jsme plánovali.

Zůstal jsem na jihu Francie, v krajině, kde tvořili Picasso, Chagall, před nimi Henri Matisse, Fernand Leger, Modigliani… Usadil jsem s ženinou rodinou, která mezitím přišla o svůj majetek v Alžírsku, ve Vence. Paříž jsem pak sice několikrát zkoušel, ovšem trochu mě vždy děsila. Konkrétně ta všudypřítomná soutěž, ty umělecké dostihy, agresivita… Ostatně vše, co je ve všech hlavních evropských městech.

Ano, první samostatnou výstavu jsem měl v Paříži v roce 1960. Dostal jsem i Velkou cenu mladého umění. Ještě jsem nebyl Francouz a už jsem zemi reprezentoval na Biennale de Paris, v letech 1963 a 1965. Tehdy jsem už používal umělecké jméno Franta…

Dařilo se mi. Dokonce tak, že si obraz, kresbu a sochu zakoupil pro pražskou Národní galerii její ředitel Jiří Kotalík. Vystavoval jsem také společně s Picassem, Chagallem… Plnil jsem si jeden sen za druhým. Jacqueline jsem si navíc v roce 1959 vzal, narodily se nám dvě děti.

Ani jsem nemohl. Jsem hodně zvědavý člověk. Zajímá mě spousta věcí, mimo jiné to, jak se žije lidem ve světě, jak fungují různé státy. Projel jsem řadu zemí. Od Skandinávie přes Ameriku, Anglii, Afriku, Asii, Japonsku, Indii… Chtěl jsem také zblízka poznat a porovnat diktatury, což byly jedny z mých první cest.

Vydal jsem se do Frankova Španělska, do Řecka, které ovládli plukovníci (Georgios Papadopulos, Stylianos Pattakos a Nikolaos Makarezos, 1967-1974, pozn. red.). Zásadní pro mě byla ještě černá Afrika, kde jsem byl postupně snad dvacetkrát. Strávil jsem v ní dohromady téměř pět let. Tohle vše jsem zachycoval ve svých dílech.

Tohle, tu touhu měnit svět, jsem si přinesl už do emigrace. Uvědomte si, že jsem žil v Československu v době, kdy jste se nedostal/a ani do Polska. Ta nesvoboda byla ohromná.

Určitě, ale stále zůstává výjimečnou zemí. V padesátých šedesátých letech byla situace odlišná. Přicházeli jiní lidé, z jiných důvodů. Francie je přijímala, byla k nim vstřícná. A stále k uprchlíkům vstřícná je. V současnosti se s tím musí vyrovnat, vše nabírá neobvyklé rozměry. Stejné problémy neřeší sama. Podívejte se do Itálie, do Německa…

Česko je z různých důvodů tohohle ušetřeno. Hodnotit je to ovšem těžké. Sám jsem několik let strávil v Africe, jak jsem už říkal, snažil jsem se tam leccos pochopit.

Ne úplně, ale hodně. Ideální podmínky k životu jsem nenašel nikde. Což by bylo na dlouhé, nekonečné vyprávění. Obecně, i ve svém vysokém věku pořád nechápu, jak člověk může dělat zvěrstva jako na Ukrajině, v Palestině, Íránu…

Mám navíc pocit, že se doba vyostřuje. Dokonce jsem si pokládal otázku, zda nějaká výstava Franta na Pražském hradě vůbec bude… Ty konflikty přicházejí velmi rychle. Vše se mění ze dne na den. Přitom je (skoro) nikdo nechce.

Už můj otec snil o míru. Byl učitelem, stoupencem idey esperanta. Byl přesvědčený o tom, že když si budou moct lidi věci vysvětlit, mluvit o nich, konfliktům se předejde, aspoň některým.

Těžko. Vlastně se mi ho podařilo přesvědčit až v momentě, kdy jsem vsadil na vysvětlení, že budu studovat také restaurátorství. Po válce byla řada památek poničených, on v tom viděl smysl… Až po letech mi došlo, že jsem na něj navázal. Malba, sochy ani kresby nepotřebují překlady, slovníky, chcete-li se na ně napojit. Výtvarná řeč funguje jako esperanto.

Zájem o figuru a postavy spíš souvisí s tím, že jsem studoval na akademii v 50. letech. Tehdy komunistický ideolog Andrej Ždanov nadiktoval, jak má vypadat umění v nové společnosti. Vzorem byl sovětský člověk. Já jsem měl naštěstí skvělého pedagoga Miloslava Holého. Ten si to vyslechl a zařídil se po svém. Studenty vedle kresby a malby nutil dělat sochy, čímž je naučil vnímat různé roviny prostoru. Měsíc jsme stáli před modelem, malovali ho, kreslili. Na konci všeho přinesl hlínu a řekl: tak, teď vše dejte do jiné dimenze, udělejte sochu.

Zpočátku ne, ale naučilo nás to vnímat umění z řady úhlů. Ohromně nás to v tvorbě posunulo. Naučil nás se nedívat na model jen „zepředu“. Kvůli sochařině jej musíte důkladně obejít. Na člověka jsem se naučil dívat ze všech stran, v různých podmínkách už tady, v Praze.

Jasně, každý den, začínám obvykle v deset. Vychází mi to denně tak na šest hodin nejméně. Je to jakýsi průměr, někdy jsem tam déle, jindy méně. Nyní mě zdržovala pražská výstava. Což neříkám naštvaně, jen konstatuji, že leccos jsem musel pozastavit.

Chuť tvořit mi nechybí. Spolupracuji teď mimo jiné s jedním z největších světových architektů Jeanem Nouvelem na křížové cestě pro kapli ze 13. století. Dobře si uvědomuji, že sil ubývá.

A jsme zas u cyklistiky. S ní jsem přestal proto, že rovnováha už nebyla dobrá. Líto mi to sice je, ale vzpomínky mi nikdo nevezme. Jezdíval jsem s vítězi Tour de France, se skutečnými šampiony. Vedl jsem cyklistický klub ve Vence. Láska k cyklistice mě neopustila.